Za všemi slovy.

16. prosince 2009 v 0:15 | miriabel |  deníček
Taky vás někdy přepadne pocit, že nemáte co víc říct? Že už jste všechno řekli nebo prostě neprožíváte nic, co by stálo za zmínku?


Dny tak nějak plynou, jsou od sebe k neroznání. Jeden šedivější než druhý a ten další není jiný. Za chvilku budou Vánoce, to mi připomíná Štědrý večer roku 2007, kdy jsem po večeři a rozbalování dárků sedla k počítači a psala a psala. Na blog, který už je dávno smazaný. /Právě proto jsem tenhle nedokázala zrušit, i když už jsem k tomu dvakrát neměla daleko. Protože ty některé vzpomínky by stálo za to si přečíst a připomenout si, jak to všechno bylo krásné, pohádkové./ Dostala jsem se ze sebe všechny pocity, které byly neskutečně protikladné. Nevěděla jsem, co si počít sama se sebou, na jednu stranu mě mrzelo, že nepřišlo přání, na které jsem tolik čekala /ne, nemám na mysli to překvapení, co se podává v balíčcích s obrovskou mašlí/, na druhou stranu jsem byla plna toho nádechu štěstí, po kterém jsem sice tolik moc netoužila, ale prostě tady bylo.

Nakonec přišla řada i na to dlouhou dobu toužené přání.
Rok předtím se mi vánoční sen splnil přesně na Silvestra.
Jen ten střípek, který připomíná, že jedna vzpomínka přetrvává už rok a nebyla nikdy dořešena, pořád píchá.
Tenhle sen nesplní asi už žádné Vánoce. A já s tím smířená jsem, právě teď už jo, jenom mám pocit, že spolu s prozřením, jsem přišla i o všechny city.
Netěším se, mám pocit, že není na co. Nebojím se, protože je mi volné, jak všechno dopadne.
Jsem maximálně otupělá. Nechci se mi s nikým mluvit, s nikým být. Nejraději jsem sama. Čtu si nebo se třeba i učím, ale nechci lidi. Bojím se, že je zklamu, že jim nebudu mít co říct. Protože, ruku na srdce, nic neprožívám. A můžu si za to sama. Kdybych nebyla nemocná, stejně by to nebylo jiné. Ze stužkováku jsem zbaběle utekla, vadilo mi, že jistí lidé pijí alkohol. To, že já nepiju je normálka, ale proč jsem pořád tak kategorická i ktěm, co je mám ráda? Proč se nedokážu přenést přes své zásady aspoň někdy? V tu chvíli mi nedochází, že svým striktním jednáním o blízké přicházím. Svou hloupostí.
Pak si rozumím jen s dospělýma a to přece normální není. Chci být jako ostatní, jen prostě nevím jak.

Snažím se změnit. Tak snad jednou neodejdu před půlnocí...
 


Komentáře

1 Bels Bels | Web | 16. prosince 2009 v 1:11 | Reagovat

Tak to znám až moc dobře..

2 Aailyyn Aailyyn | Web | 16. prosince 2009 v 23:16 | Reagovat

Z vlastního stužkováku jsem odešla v devět večer. Nebavilo mě to tam a nebudu se prostě koukat, jak jsou ostatní nalití. Neměň se. V tobě není nic špatně. Jsi jen jiná, ale proto ne horší. Nemusíš v sobě nic lámat přes koleno, přes svoje zásady nechoď.

3 ethnea ethnea | Web | 17. prosince 2009 v 1:34 | Reagovat

Nikdy se nemen ty! Kazdy jsme jiny, kazdy jsme original! To, ze jsi jina, neni spatne.

4 Dreamy Dreamy | Web | 22. prosince 2009 v 22:32 | Reagovat

Drahá, přijde den, kdy otevřeně promluvíš, když oslníš svými schopnostmi. Jsi inteligentní a výjimečná, vím to. Už jen toužit znamená žít.

Být sama neznamená nebýt. Naopak. Tím sílíš. A brzy ukážeš světu, co všechno v Tobě je, co dokážeš! :) Mám Tě ráda. Nevzdávej se. :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.