Probuzená vzpomínka

14. prosince 2009 v 16:49 | miriabel |  příběhy
Na rybníce se zrcadlí poslední paprsky zapadajícího slunce. Je už tak nízko, že skrz usínající vrby


září jen ty nejstatečnější z nich. Sedím na trávě, dívám se na podzimem zbarvené listí všude okolo nás. Voda se podobá smutným očím, ve kterých se zračí nehezká vzpomínka, jenž měla zůstat všem zvědavcům ukryta. Stejně jako ty oči vědí, že nebudou mít možnost spatřit danou chvíli podruhé, ví i ta hladina, že jednoho dne už neuvidí nebe. Přijde zima a spolu s ní i nemilosrdné vypuštění rybníku. Po zimě se dostaví znovu léto. Ale už nebude stejné jako to minulé. Každý okamžik je jedinečný, žádný nelze zopakovat.


Vytočím ono číslo. Jeho majitel musí mít už minimálně deset ztracených volaní, ale evidentně jim nepřikládá velkou váhu. "Volaný účastník je dočasně nedostupný. Prosím, zavolej-" Přeruším ten nesympatický hlas v polovině, už jsem jej dnes slyšela tolikrát. Zkoušet to znovu nebudu, určitě ne dnes.
Ležím v trávě, jas oblohy mi proniká až za zavřená víčka. Snažím se zabránit vzpomínkám, které se mi usadily v hlavě a teď tam jen bolestivě pulzují.
Otevřu oči v náhlém úleku, že mi na tváři přistál nějaký hmyz. Ale mýlím se. Vedle mě sedí na trávě étericky štíhlá dívka v hedvábných šatech, zdobených krajkami, které se při každém pohybu rozevlají. Má blonďaté, stříbřitě se lesknoucí, dlouhé vlasy a tyrkysové oči poseté malými bleděmodrými hvězdičkami. Je tak okouzlující, vypadá jako víla. Mám strach se jí dotknout, či promluvit, aby náhodou nezmizela. Nic neříká. Jenom sedí a hypnotizuje mě očima. Něco, co neumím popsat, mě na těch obrovských modrých hlubinách přitahuje, musím se dívat čím dál častěji, postupně se utápím... Propadám se do hlubin jejich očí.

Po nějaké době ("Nebo to byla jen chvilka?" Odpovědět si neumím.) se ocitám uprostřed našeho města. Nechápu, proč jsem zrovna zde a jak jsem se tu tak rychle ocitla. V dáli, na konci ulice, se na mě usmívá má němá přítelkyně od rybníka. Rozeběhnu se za ní, ale ona se jen usměje a řekne: "Máš možnost všechno napravit, jak sis to přála ještě pár dní zpátky. Ale pozor, nejpozději do tří hodin se musím vrátit zpět na oblohu a ty do svého roku. Spěchej!"
Nerozumím ničemu. Jak se to mohlo stát? Kdo je ta krásná dívka s postavou dospělé, leč velmi štíhlé, ženy a obličejem panenky? Co dokázala provést s časem? Evidentně nemám prostor k přemýšlení. Začíná mi svítat. Musím se dostat na místo, kde jsem před pár lety všechno pokazila.
Utíkám jako zběsilá, "jako nadčasová", pomyslím si s uchichtnutím. Za pár minut bude všechno, jak má být. Z posledních sil zahýbám za roh ulice, kde stojí náš panelák. Domů se vrací 16tiletá dívka s vlasy nedbale rozpuštěnými, svobodně vlajícími v letním vánku. Odemyká dveře, na tváři zamyšlený úsměv, v očích dobrodružství. Dohoním ji v posledním momentě. "Udělej to dneska, jenom to prosím tě, udělej, jinak budeš litovat. Neptej se mě, kdo jsem. Nepátrej, proč ti to říkám. Nezapomeň. Nepřemýšlej. Dělej, co ti radím."
V roce 2005 jsem se lekla a utekla. Doma jsem zvažovala, jak se zachovat. Nakonec zvítězí chuť pro dobrodružství a taky ta divná rada holky, co vypadá jako starší já. Je mi šestnáct, ale tuším, že tenhle krok změní můj život. Vyťukám pár písmenek do mobilu a pak už jen pochoduji s hrdě vztyčenou hlavou na smluvené místo. Když jej spatřím, rozběhnu se ze všech sil a skončím v jeho náruči...

Jedu zrovna v tramvaji, když se začne podlaha vlnit, celý svět je spirálovitý. Barevný a točí se, čím dál rychleji, bez pravidel, smyslu. Rozmanitá škála barev se stáčí do nekonečného víru. Do víru nadějí, představ a planých snů.
U rybníku už leží, opřená o lokty, má tajemná pomocnice. Chci ji poděkovat. Usmívá se stejně jako před chvílí. Jak dlouho trvala ta pauza, to vyřizování v roce 2005? Pane Bože, co vlastně znamená čas? Mé díky přeruší pláč dítěte. Utíkám ke kočárku s absolutní samozřejmostí a začnu miminko konejšit. Víla mezitím zmizí. Uvědomím si, že nemám dokončenou maturitu, musím čekat až Annabell vyroste a bude moci jít do školky. Tatínek je zřejmě zaneprázdněn studiem a kamarády. Dal přednost jiným prioritám a já mu to ztěžka mohu vyčítat. Setřu dítěti slzičky a uvědomím si, že v jeho očích září z tyrkysového duhovky nebesky modré hvězdičky...


Minulost by se neměla vracet. Právě ty okamžiky, které toužíme změnit, protože máme pocit, že jsme se zachovali špatně, se měly stát. Právě ony momenty zapadají do naší minulosti jako dílky puzzle do sestaveného obrázku.
Vždycky se dějí věci, jež jsou pro nás do budoucna nejlepší, i když si rveme zlostí vlasy a zatracujeme všechny bytosti na nebi, že neplní přání, která nám na očích vidí.
S odstupem času to zjistí každý sám.
Nám nezbývá než čekat na rozuzlení nevyřešených otázek minulosti a přitom jít pořád dál. Neohlížet se dozadu, aby nám náhodou neunikl daný moment, protože za sekundu se vytratí a druhé šance existují jen v pohádkách.
 


Komentáře

1 Cínka Cínka | Web | 14. prosince 2009 v 19:08 | Reagovat

To je krásné! Se vším absolutně souhlasím..;) To co se stalo se prostě stalo a možná to tak mělo být.. Člověk by se stále neměl utápět v "coby kdyby"..
A omlouvám se, za několikaměsíční pauzu, stydím se, že jsem si nedokázala najít čas..

2 M!Lušk@ M!Lušk@ | Web | 15. prosince 2009 v 14:47 | Reagovat

Ahojky, krásně sis pohrála se svým designem ;) A pěkně napsaný text, souhlasím s tebou O:-)

3 ethnea ethnea | Web | 15. prosince 2009 v 20:54 | Reagovat

Zajimave. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.