minulost, která nás stejně vždycky dostihne

28. prosince 2009 v 21:02 | miriabel |  koš
Na konci kvarty - víceletého gymplu - jsem začala mít trochu problémy s komunikací s lidmi a taky doma to nebylo úplně ideální. S rodiči probíhaly děsné hádky kvůli každé blbosti, dokonce je potkala jedna profesorka, která mě ve snech straší dodnes /a to u ní maturuju!/ a začala si stěžovat, že to tak dále nejde. Musím být průbojnější, méně stydlivá a více komunikovat s lidmi /myšleno profesory/, jinak si o mně budou myslet, že jsem úplně hloupá. Neměla jsem nějak špatné známky nebo problémy, ale ona tu situaci viděla vždycky až moc vyhroceně.
Ten večer, kdy byl poslední den školy, já dostala v půl desáté večer po návratu z angličtiny pořádnou přednášku, která neproběhla v moc poklidném duchu, všechno nenápadně začalo.
Možná to byla jenom hloupost, ale celkově jsem dostala pocit, že se na mě sesypaly všechny problémy světa. Navíc se mi děsně líbil jeden kluk, můj kamarád, se kterým jsem se ale neměla celé dva měsíce vidět - nebyl důvod - byly prázdniny.
A já si tolik přála být dokonalá. Pro něj, rodiče i pro tu učitelku. Asi jsem to nevyřešila nejlíp, ale začala jsem hubnout. Ze začátku jenom ubrala sladké, přidala sportu... A pak se to zvrtlo. Tou dobou jsem si psala něco-jako-blog. Uměla jsem ještě z ivtéčka html jazyk, takže jsem psala jednoduché stránky, adresu znali všichni mí kamarádi. Snažila jsem se být usměvavá, přátelská, šťastná a pořád v pohodě. Ale doopravdy mi bylo nejlépe doma, když jsem cvičila nebo psala, upravovala fotky či četla různé články o hubnutí a cvičení.
Milovala jsem sport a všechny možné druhy diet. Neuměla jsem mluvit o ničem jiném. Později se mi splnil sen a můj vysněný nejlepší kamarád se stal mým přítelem. Ta hory-přenášející láska vydržela asi dva dny. Po dvou měsících jsem se mu to odvážila říct.
Jíst více jsem nezačala. Tak nějak pořád stejně. Bylo to lepší, než v létě, ale horší /o hodně/, než normálně.
V září jsem nastoupila do školy opět plná elánu a přesvědčení, že je všechno v nejlepším pořádku a míra mého štěstí se nedá porovnat ani se zimou plnou sněhu/létem proopalovaným na pláži/výstupem na vrchol hory.
Rodiče byli jiného názoru. A tak přišla doba osob v bílých pláštích, zamřížovaných oken a nekonečných otázek: "Co tě trápí?" a "OPRAVDU je všechno v NAPROSTÉ pohodě?". Jak já to nenáviděla. Ty potupné situace si musíte prožít na vlastní kůži, abyste pochopili. Otázky směrované přesně tak, aby dostali odpověď, kterou chtějí slyšet. Rodiče na opačném konci místnosti a řešení problémů přes třetí osobu.
Tenkrát už jsem si začala vést blog. O hubnutí na něm nebylo ani slovo. Psala jsem si jen zážitky a články o věcech, co mám ráda, opravdu jsem se snažila, dostat se z těch všech hloupostí stoprocentně pryč. Občas jsem uklouzla, ale pak se zase vrátila a pokračovala v načatých kolejích.
V prosinci mě sledovalo každé nervózní oko rodinných příslušníků, ale já už byla v pořádku. Nebála jsem se každého sousta. Nebála jsem se vyjít na ulici, žít. Nebála jsem se nebýt dokonalá.
Měla jsem daleko více kamarádů než předtím, hlavně těch opravdových přibylo. A taky jsem začala daleko více sportovat, asi abych přebila výčitky svědomí, které ještě nestihly úplně vymizet.
Další prázdniny jsem blog zrušila, doufala jsem, že už nikdy nebudu potřebovat berličku, svěřovat se ze svých pocitů virtuálnímu světu. Ale pak mi došlo, že psaní mě prostě baví a bez internetového deníčku nevydržím.
A přišla na svět miriabel. Tenkrát jsem byla nejšťastnější v mém životě, po všech strastech, nejmilejší lidi kolem mě. Nebylo, co víc si přát.
Jak to tak bývá, radost vystřídal stesk, protože ne všechno krásné je napořád. A tak tady v historii najdete spíše ty smutně laděné články. Nedokázala jsem se vzchopit a jít dál. Zapomenout - to pro mě byl nesplnitelný úkol.
A pak, už jsem si ani nepřátala přestat na něj myslet. Možná naopak. Šli jsme spolu po tolika měsících sami, měli jsme stejnou cestu a najednou... to všechno, co jsem si přála mu říct, jakoby vyšumělo z mé hlavy. Nemohla jsem si vzpomenout.
Já jsem zapomněla!

Myslíte si, že jde úplně vymazat minulost, nebo že nás dostihne práve ve chvílích, kdy to nejméně čekáme? Kdy si to vyloženě nepřejeme?
Já si jistá nejsem. Někdy mám pocit, že se jisté úryvky mé ne moc příkladné minulosti vrací a já je nedokáži jen tak odrazit a vrátit, kam patří. Až moc se prolínají s přítomností. A já jim někdy ráda uvolním cestu.
Pořád dokola si píšu o úplných nesmyslech na icq s mým bývalým nejlepším kamarádem a stejně mě to naplňuje. Už nechci, ale stejně se směju.

Předevčírem jsem byla běhat a pak dostala docela vysokou teplotu, neměla jsem na nic sílu. Rodiče křičeli a divili se proč. Ale já věděla. Občas se stane, že vás vlastní minulost dožene. Neutečeme jí.
 


Komentáře

1 kappa kappa | Web | 28. prosince 2009 v 21:34 | Reagovat

minulosť... nie, nedá sa zabudnúť, nech sa akokoľvek snažíme... ale môžme sa na ňu vykašľať a žiť inak :)

2 Ratuska Ratuska | Web | 28. prosince 2009 v 22:10 | Reagovat

Všechno se točí, jako kolo. Chvíli jsme v pohodě a pak se to znovu vrátí. Možná s ještě větší silou... :-(

3 Gadileon Gadileon | Web | 29. prosince 2009 v 9:32 | Reagovat

Pamatuji si všechny průšvihy,co jsem nadělala za celý život moc dobře,a přesto mě minulost nejde vymazat. =(

4 Aailyyn Aailyyn | Web | 29. prosince 2009 v 11:31 | Reagovat

Tak se tomu nebraň, piš si blog. To, co v sobě máš, tomu stejně neutečeš, nepřebiješ to. Nějak ven to musí. Proč by ne takhle. Názet svoje emoce do virtuálního prostoru je neškodný, spousta lidí si to přečte, protože je zajímáš a tobě to uleví.
Minulosti se nedá utéct, nedá se vymazat, tvářit se, že nebyla nebo ji čímkoli přebít. Můžeš ji jen přijmout. Uložit si ji v sobě jako to, co už nejde změnit a kráčet dál.

5 Dreamy Dreamy | Web | 29. prosince 2009 v 14:35 | Reagovat

Také se obávám, že stopy minulosti jsou stále otisknuty v přítomnosti a stávají se čím dál tím výraznějšími. Že nás občas svádí po nich opět kráčet.. Je to tím, že člověk má tendenci znovu a znovu se snažit zlepšovat to, co se mu v minulosti třeba jen trochu nepodařilo. Stačí malé klopýtnutí, nějaký náhlý pohnutek mysli, který rozpoutá točení se v bludném kruhu.

Vím, že to možná není jednoduché, ale co takhle začít odznovu? :) Myslím si, že nový rok je k tomu dobrou příležitostí. Já sama mám totiž podobný záměr - učinit tečku za minulostí. A jsem k tomu již nasměrovaná. Přála bych Ti, abys nabrala totožnou novou energii. Zvládneš mnohé, jen o tom třeba ještě úplně nevíš. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.