Rozmazaný. Zastřený. Takový je svět, když zavřeme víčka.

17. listopadu 2009 v 18:13 | miriabel |  příběhy
"Tatiii, proč's mi dal do pokoje do pokoje i ten druhý stůl, když ten pokoj měl zůstat prázdnější?," ptám se.
"Máš pocit, že by tady bylo málo místa?" Odpovídá.

"Ne, to nemám, jenom mi tady ten další stůl přijde zbytečný," oponuji.
"Hodí se tu a to nejen materiálem." Vkládá se do toho mamka.
Když si rodiče pečlivěji prohlédnu, zdají se mi hezčí a mladší, než byli ještě včera večer. Taky mám dva sourozence, roztomilé, inteligentní a vtipné. Všechno se jim daří, věci pro mě neřešitelné, jim připadají nepodstatné a zanedbatelně primitivní. Problémů se zbaví jako mávnutím kouzelného proutku a svět je opět podle jejich představ.
Jdeme ven. "Jedeme ti pomoci," opakují dokola.

Příliš se neoblékáme, je sice listopad, ale nám není zima. Máme na sobě pastelové hedvábné šaty a ulicí spíše proplouváme, než chodíme. Nemohu se zbavit pocitu, že tohle nejsem já, ale někdy jiný, lepší. V hezčím, dokonalejším světě. Moje úvaha ale zůstane zastřená, jako by byla skryta za clonou, kterou mi není dovoleno odhrnout. Věty mé rodiny typu pomůžeme ti, s námi to zvládneš, raději nevnímám, bojím se jejich významu a dopadu jejich činů. Něco mi tady nehraje, něco je zvláštní, ale já se nemohu dovtípit, co to je. Za tu bránu, která dává myšlenkám a představám rozhřešení, se nedovedu dostat.
Nasedáme do auta.
"Musím počkat, nesmí nás při jízdě vidět nikdo vidět. Checht, tohle by policajti asi nepochopili. Ale řídit nebudu, ani to neumím," říká mamka a všichni vypukneme smíchem. Já nechápu proč, ale stejně mi to připadá hrozně vtipné.
"Můžeme!" Vykřiknou najednou mí sourozenci a my se v následující sekundě nacházíme v parku na opačném okraji města. Vystupujeme z auta, jakoby se před chvílí nic zvláštního nestalo. Přizpůsobuji se ostatním, držím s nimi krok a zároveň se děsím cíle jejich cesty. "Jdeme ti pomoct, však uvidíš," opakují mi stále a já jim pomalu začínám věřit, nechám se jejich slovy ukolébat a zbytek cesty se nese ve veselém duchu. Nejdeme, dalo by se říci, že se vznášíme. Krok za krokem pozvolna plyne, podrážky našich bot se ale chodníku nedotýkají.
Stojíme před vchodem. Ten dům je mi velmi dobře znám. Bariéry v podobě dveří překonáme stejným stylem jako jsme před chvilkou zdolali křižovatky.
Stojím s mou rodinou v šedivém pokoji. Byt se nachází ve vysokém patře. Nutno podotknout, že záře měsíce se s naším příchodem utlumila.

Dokonalá máma s tátou se postaví nad spícího, nic netušícího, chlapce. Zařvu oči v náhlém úžasu a strachu, co se bude dít. Slyším tichounký, jakoby smyšlený, zmatený rychlý šepot. Síla zvuku se postupem tlumí a nakonec vyšumí do ztracena. Otevírám oči. Spatřím rodiče, jak odrážejí nenápadné proudy kouřových vláken, plynoucích z chlapcovy hlavy. Jiné natáhnou, chvíli si s nimi pohrají a nenásilným mávnutím ruky je vracejí zpět do jeho mozku.
Kluk se nervózně zavrtí. Nic zlého netuše, spí dál. Odevzdaně snící osobu znám moc dobře, ale doslova do hlavy jsem se jí nikdo dostat neuměla. Bylo to však zapotřebí? Proč to dělají? Myslím, že jejich postup nic nevyřeší. Nad tím, že je něco takového možné se nepozastavuji, pro nás je to normální, a že by jiní spoluobčané koukali s očima dokořán? Jejich chyba, že žijí tak přízemním životem. V tomhle názoru se shodne celá tahle prapodivná rodina.
Opět se ocitáme v našem bytě. Najednou už není tak krásně sladěný a nekonečně rozlehlý. Rohy mají ostré hrany, velikost pokojů je omezená, nábytek zabírá místo. Tohle není náš byt, pouze ten můj byt, uvědomuji si. Je hodně podobný, ale přece jen jiný. Omezený časem, prostorem, pohybem.
Tiše našlapujeme do mého pokoje. Ten stůl, nad kterým jsem tolik hořekovala, tady není. Přesto se cítím stísněně. na posteli leží dívka, je pokrytá dvěmi dekami a spí stejně odevzdaně jako onen chlapec. Rodiče jsou rozestoupeni kolem postele, o něčem diskutují a usmívají se. Zřejmě chtějí, abych byla jako jejich ostatní děti, netrápila se zbytečnostmi. Oni si poradí se vším sami, ale mi s tím musí pomoct. Alespoň takhle mi to celé připadá.
Popojdu blíž a leknu se. Dívka na posteli jsem já sama. Sice ne tak lehká a jemná. Mám kratší vlasy, zmizely panenkovské rysy z obličeje.
Skrz prsty mých rodičů proudí tenké vlásky popelavého kouře. Pocítím nutkavě svědivý pocit. Mé tělo už není cosi abstraktního, jen pojem dotvářený naší myslí. Prostopuji zpátky do trojrozměrného prostoru. Mé druhé, nenázorné, já kříčí: "Neeee!," nestojím o pomoc tohoto stylu, ale ta hmotná část jen bezbranně oddechuje. Neřeším, co bude potom, ale chci odsud pryč. Zpátky tam, kde patřím.
Za chvíli sebou cuknu a vyskočím vystrašeně do sedu. Celé tělo mě svědí, ale nemohu najít kousek kůže, kde by mě cokoli pošimralo.
Jsou dvě hodiny ráno. 'Zavřu okno, ať mě nemůže poštípat další komár,' myslím si.
Z nějakého důvodu, pro mne nepochopitelného, mám strach jít znovu spát. Otevřenýma očima sleduji rozlehlou, hvězdami pokrytou, oblohu. Bez konce, bez začátku.
'Jsme opravdu jedinými bytostmi v celém vesmíru?'
 


Komentáře

1 Alassea C. Alassea C. | Web | 19. listopadu 2009 v 13:37 | Reagovat

kdysi nám profesorka na češtinu říkala, že existují dvě věci, které si může čtenář odnést z nějakého díla, buď zamyšlení nad obsahem nebo dojmy...já si z tvého vyprávění odnáším spoustu dojmů..rozhodně máš krásnou fantazii, takže ti musím říct, aby jsi napsala víc takovýhle nádherných věcí :-)

2 Ethnea Ethnea | Web | 19. listopadu 2009 v 21:37 | Reagovat

Tyjo, nadherne napsane! Vazne me to dostalo.

3 M!Lušk@ M!Lušk@ | Web | 20. listopadu 2009 v 21:28 | Reagovat

Tak .. to .. je .. dost .. dobrý !
Moc nádherne se mi to četlo,super x)

4 tiana tiana | Web | 10. dubna 2010 v 12:59 | Reagovat

Krásne napísané

5 tiana tiana | Web | 10. dubna 2010 v 13:01 | Reagovat

...a krásne fotky...ide z nich veľa nehy

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.