Opona spadla, ale aplaus se nekonal.

12. listopadu 2009 v 13:01 | miriabel |  fotky
Doktorka mi vyhoržuje, že jestli nezaberou tyto antibiotika, ponoří mě do savové lázně. Prý už páté stačí. Jsem závislá. Na lécích. Nejspíš.
Ale tyhle snad statečného bacila zničí. Doufám, chtěla bych jít do školy alespoň toho 23. listopadu.Doma sice nuda není, mám na práci dost věcí, ale přece jenom se je nejefektivněji donutím udělat až na poslední chvíli. Ale do kurzů angličtiny a němčiny půjdu. Času už není mnoho a navíc se maturity z němčiny bojím nejvíc, protože profesorka mě moc v lásce nemá. Na pomoc z její strany spoléhat pro jistotu nebudu.
V sobotu dvacátého osmého je stužkovák a já pojedu do Olomouce. Na sraz s kámoškou a den otevřených dveří Palackého Univerzity. Do večera se vrátit nejspíš nestihnu.
/Nikde nevidíte náznak schválnosti, že ne? Já totiž taky ne./

Všimli jste si, že poslední dobou se omezuji pouze na psaní základních faktů běžného života? O pocitech totiž psát nejde, stačí mi ty poslední noci prokoukané do věčně zářícího dvoru. Pouliční lampy nezhasnou. Svítily pořád, nezajímalo je, že právě spadla opona za jedním nedokončeným příběhem. Pohádkový nádech získával nezřetelně hořkou pachuť.
Město nikdy nespí. Často svítí i výlohy kamenných krámků. Obchody představují své skvosty i nočním zbloudilcům.
Díky tomu mám pocit, že je pořád den. Naděje, že jsou i jiní, co většinu noci probděli, působí jako léčivá mastička na pálící ránu. Třeba se taky báli ranního probuzení či těch vtíravých myšlenek těsně před tím, než dáme sbohem světu kolem nás. Nebo se jen museli učit. Jet do práce.

I takhle končí příběhy, které začínaly ruku v ruce, s úsměvem na rtech, pod mohutnou pokrývkou snoubícíh se větví.
Lesy nám dávají klid a jistotu. Za slunných dnů i temných nocí, kdy vidíme jen letmou až bázlivou záři měsíce, co teprve chystá se jít spát.
Stromy nikdy nepláčou. Nedávají najevo lítost. My je kácíme a ony nám za to dávají sílu. Nemstí se. Nezahlcují náš život bezduchými řečmi, které časem uhnijí a rozloží se v půdě. Upadnou v zapomnění.
Vždycky tady jsou, dokud je sami neskácíme, jsou spolehlivé. Statné a přitom jemné. Krásné.
Neříkají budeme tu, ale prostě jsou.

Tolik se liší od lidí.
 


Komentáře

1 Ethnea Ethnea | Web | 13. listopadu 2009 v 4:44 | Reagovat

Bojim se jit spat prilis brzo, protoze mam strach z toho, ze neusnu. A tak jsem zacala chodit, az kdyz opravdu usinam ve stoje. Doslo to tak daleko, ze chodim spat v deset hodin rano, spim skoro cely svetly den a probouzim se vecer... Zvlast krute je to, pokud potrebuji druhy den nekam odjet, treba jako zitra. Nebo vlastne dneska, ze?

2 Jesí Jesí | Web | 13. listopadu 2009 v 12:32 | Reagovat

Psát o pocietech je těžké obzvlášť, když je to jakási směska, která nás tak trochu užírá a pořád s epromítá dokola...

3 miriabel miriabel | 14. listopadu 2009 v 1:10 | Reagovat

Jesí, sice tě neznám osobně, ale často mám pocit, že nemusím říkat nic konkrétně a stejně chápeš. Děkuju.

Ethnea: Jéé, napsala's to přesně ve 4.44 :) To je mi líto, protože rána po neprospaných nocích znám :/. Nejhorší je, že s východem slunce obludné rozměry problémů splasknou a začneme se na ně dívat objektivněji. I strach už nemá takovou sílu. Ale je ráno a většinou nemůžeme jít spát.
A večer se vše vrací do starých kolejí... dokolečka dokola...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.