I know he always feels like me...

24. listopadu 2009 v 22:43 | miriabel |  deníček
Dnešní den začal vskutku netradičně. Alespoň s mým životem v posledních dnech neměl pranic společného.
Vstávala jsem v nepěkných tři čtvrtě na šest a v šest už seděla v autě a vezla se směrem k malému městečku, vzdálenému od toho mého rodného dvacet kilometrů . Po nějaké době jsem se smířila s tím, že si za celou cestu nepřečtu ani stránku z právě rozečtené knížky, kterou jsem si nabalila místo láhve s pitím. Ta zůstala ležet doma někde v okolí skříně s botama.
Rodiče mi pořád opakovali, ať se dívám napravo, že ten východ slunce je jedinečný. A ty barvy. Ach. Byly opravdu krásné a ano, kdybych měla foťák, ta fotka by byla opravdu originální. Ale neměla jsem foťák. Jen 'Petra, Lucii a tmu', knížku, která mi v momentálním šeru byla úplně k ničemu.

Před ordinací jsme stepovali dobrých třicet minut, než přišla s úsměvem na tváři paní doktorka a pustila nás do čekárny. O pár minut později dotazila maminka s usměvavou a evidentně zdravou holčičkou. Mé domněnky, co jí tedy je, byly zodpovězeny velmi brzy. "Už je 14 dní doma, nakoupila jsem tolik přípravků a stejně žádný nepomohl. Dneska jde úplně na krátko. Ty vši nějak musíme dostat pryč." VŠI. To slovo projelo mou myslí jako ostrý střep. Uááá. Brrr. Nikdy v životě jsem ty malinké broučky v hlavě neměla a ani je mít nechci! Nikdy jsem neměla krátké vlasy, naposled ve školce, od té doby je mám nejméně po ramena, a když jsou kratší, cítím se jakási méněcenná. Sice jdu zítra ke kadeřnici, ale přijdu jedině o konečky, doufám.
Naštěstí jsem šla na řadu jako první. Prý mám zůstat ještě do konce týdne doma, abych se konečně vyléčila, ale myslím, že nejpozději ve čtvrtek se ve škole ukáži. Možná je to nepochopitelné, ale já se tam těším. Na testy, stresy, momenty překvapení, smutku i radosti.
Nějak si pořád nedokáži spojit dnešní dobu a vši. Té holčičky mi bylo líto, i když ve školce to tak děti ještě snad neberou/nechápou. Kdoví.
Na chvilku jsem si škodolibě říkala, jaké by to bylo přijít k jisté profesorce do kabinetu a říct ji: "Tak jsem tady na zkoušení, jak jste říkala. Sice mám vši, ale v maturitním ročníku se musí nesnáze překonat a do výuky se stejně dostavit." Myslím, že by litovala vlastních slov.
Ale jinak jsou naši profesoři fajn. Upřímně, sama nevím, jak bych si počala se studentem jako jsem já, který je pořád nemocný. Ale písemky napsané /ve většině předmětech/ mám a i tam, kde ne, mi vycházejí vstříc.

Dokonce mám uvolnění z tělocviku. Každý týden jsem se přidávala k holčičímu stěžování na zbytečné a radši-bychom-se-učily-něco-podstatného nebo radši-bychom-měly-volno hodiny. Tělocvik k nim samozřejmě patřil, ale teďkom je mi líto, že už si /nejspíš nikdy/ nezahraji ten tolik nesnášený voleyball, neudělám trapas při skákání přes kozu, nebudu muset utíkat před vybíjenou /baseballu s klukama/ do posilovny. A možná... až budu zase zdravá, možná si zase přinesu do školy tu růžovou kytičkovanou tašku s teniskama a kraťasy a zacvičím si. S radostí, protože to nebude povinně, bude to téměř naposled a hlavně to bude konečně znamenat, že jsem zdravá!
Že už nebudu muset vyplazovat jazyk na každého doktora, chodit do lékárny pro různá antibiotika a prášky na imunitu, vydržet bez kuckání šimrání při výtěru z krku, nechávat si osahávat krk ze všech různých světových stran a kloktat šalvěj.
Budu vyléčená.


Těším se na to skoro víc, než na stužkovák, který jsem nakonec /k mé obrovské radosti/ vyřídila přesně tam, kde jsem původně chtěla, vyrobila pozvánky /ale už je nestihla roznést/ a nakonec si i vymyslela kostým hodící se k tématu: Film.
Chtěla jsem jít za Pravou blondýnku. Růžový komplet, nejlépe růžové společenské boty a blonďatou paruku. Nakonec nebudu moci jít a nejvíce mi to vadí /ale to si nechte raději pro sebe/ právě kvůli výše zmíněnému oblečení.
Miluju růžovou, jenom nejsem blondýna... A nejsem povrchní Barbie. Vůbec nesouhlasím s posuzováním lidí podle prvního dojmu.
Říkat o dokonale oblečené a ne jinak upravené dívce, že je bezduchá Barbie, vypovídá spíše o povrchnosti toho, jenž tímto stylem uvažuje.

Všechno může být jinak, než jak se na první pohled zdá.
 


Komentáře

1 ethnea ethnea | Web | 26. listopadu 2009 v 0:32 | Reagovat

Divila by ses, jak jsou v teto dobe vsi rozsirene. Ucila jsem dva roky na obou stupnich zakladky, vim o cem mluvim. Mozna je to prave proto, ze tyhle zmutovane breberky jsou uz na ledacos imunni. Normalni prostredky nezabiraji. Vim, ze lide uz ze zoufalstvi kupovali i pripravky pro psy.
Ze stuzkovaku nebud smutna. Ja jsem nebyla na svem maturitaku. Zrovna jsem totiz byla v nemocnici. Jenze mne se tam, na rozdil od tebe, stejne nechtelo.

2 Aailyyn Aailyyn | Web | 26. listopadu 2009 v 17:35 | Reagovat

Svůj stužkovák jsem absolvovala jen z povinnosti a trdlovat na maturitním plese se mi chce ještě míň

3 Jesí Jesí | Web | 28. listopadu 2009 v 12:24 | Reagovat

Přeju Ti,abys byla brzy zdravá :)

Jinak já možu jen souhlasit taky miluju růžovou, jsem blondýna teda :D...A dříve jsem nesnášel,a když mi všichni říkali, že jsem barbí ,ale čím jsem starší mávám nad tím ruko ua říkám si, že po těch, co mě neznají a mají takový názor mi to může být ukradený :)

4 Dreamy Dreamy | Web | 28. listopadu 2009 v 14:46 | Reagovat

Ach, Drahá. Nějak mi došla slova. Snad jen - Mám Tě opravdu ráda.

5 M!Lušk@ M!Lušk@ | Web | 30. listopadu 2009 v 7:50 | Reagovat

Tak, valím oči :)
1) Nehledě na to, kolik je ti let, ale tvé vyprávění bylo jako z knížky! Navíc se mi to suprově četlo ;-)
2) Jinak přeji brzké uzdravení! x)

6 Storyteller Storyteller | Web | 11. prosince 2009 v 18:09 | Reagovat

Drsný nohy na té 2. fotce!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.