Byli, ale už nejsou.

7. listopadu 2009 v 22:29 | miriabel |  deníček
Protože vypadají tak pohádkově, protože symbolizují děství, nespoutanost, naivitu. Jsou krásní a měkoučcí. Proto je zbožňujeme.
Přijdou ale chvíle, kdy se dětských let /a všech věcí, které s nimi souvisejí/ musíme vzdát. Jinak by se nám nikdy nepovedlo vykročit pravou nohou za hranici, po jejímž překročení se z nás stanou zodpovědní jedinci.
A tak jsem je dneska všechny sbalila do velkého černého pytle a odnesla je pryč. Prozatím leží celý balík u babičky, ale za chvilku už nebude vůbec nikde. Musela jsem to někdy udělat a momentálně přišel správný čas, cítím to.
Snad se něco doopravdy změní.
Jinak celé týdny nestíhám, dostala jsem nějaké léky na zvýšení imunity a jiné, co doávají energii, taky lokální antibiotika, tři dny z týdne byla doma. Celou dobu jsem se snažila učit, ale stejně to nebylo k ničemu. Koukala jsem do sešitu a nevnímala dění kolem sebe. Pořád se mi vtírají ty myšlenky, otvírám dveře do komnaty, která měla zůstat navždy zavřená. Neumím se toho zbavit, neumím zapomenout.
V pondělí, to jsem ještě ve škole byla, jsme psali asi tunu testů a ještě jsme si jako třída stihli udělat trapas před angličtinářem. Musela jsem na něho myslet ještě cestou domů, doma a i při balení věcí do kondiční kulturistiky. Dopadlo to podle očekávání, přišla jsem pozdě s nabalenými třemi tričky, bez tepláků. Takže jsem dělala kliky, výpady a jiné hrůzy v jeanech. Nesutále mi padaly, v šatně jsem si totiž sundala pásek, myslela jsem, že tak se bude cvičit lépe, ale houby. Všechno se mi pletlo dohromady, nebyla jsem schopná udělat správně jediný aerobicový krok při rozehřívání a nakonec při klikování viděla jen hvězdičky.
Pořád mě trápily myšlenky na něj, že jsme se zachovali hloupě a třeba tak ztratili jeho důvěru k nám. Naštěstí jsem ho další tři dny neviděla, a v pátek se snažila zapomenout, aby ty dvě hodiny proběhly. Alespoň nějak. Abych třeba neutekla nebo neskočila z okna nebo nezešílela.
Ale stejně. Jeho hodiny mi dávají naděje, že dobří učitelé jsou i mezi těmi mladými a že vůbec nějací jsou. Mám ho ráda, na jeho hodiny se těším, díky němu mě angličtina baví.
Ale celý článek neměl být jenom o něm, rozhodně ne!
Pak jsem vám taky chtěla sdělit své pocity z druhého Sokrata a ze včerejší přihlášky na Scio testy. Jojo, pátého už to bude naostro. Zatím jenom óespéčka. Celé tohle všechno, co teď prožívám, je poprvé. Nemůžu se z toho vzpamatovat. Něco mi říká, otevři oči a pamatuj si každý nový detail, ale to druhé mě nutí nepřemýšlet, koukat se zpět. A říkat si, že to bylo hezčí. Protože to bylo jistější.
Tohodle míšana mám od svého prvního kluka. Od takové té lásky, která měla zůstat napořád. Chtěli jsme si koupit dům, odstěhovat se do Anglie, mít hodně dětí, fůru peněz, zajímavou práci, doplňovat se. Milovat se. Škoda, že to po pár týdnech krachlo. Škoda, že mi později jiní ukázali, jak to vypadá, když milujete doopravdy. Škoda, že ty chvíle, kdy jsme zívali na celý svah, mi to všechno pokazily.
Co bylo, už není a nikdy nebude, neumíme vrátit čas, ale kdybychom uměli, vrátíme jej?
 


Komentáře

1 Ethnea Ethnea | Web | 8. listopadu 2009 v 5:34 | Reagovat

Nad tim jsem hodne premyslela, jestli bych vratila cas, kdybych mohla... Nejprve bych asi vyhrkla ano! Samozrejme! Ovsem! Jenze, kdyz se nad tim clovek zamysli, nemel by. Ne, ze by to bylo spatne. Ale kdo vi? Bude to lepsi? Muze to byt lepsi? Nemame nahodou jen to, co si zaslouzime? Tak proc podvadet a neco vracet. I kdyz... Zivot je kratky.

2 miriabel miriabel | 12. listopadu 2009 v 13:12 | Reagovat

No prave... taky nad tím donekonečna přemýšlím, ale nevím. Bylo by fajn mít tu možnost, ale nejsem si jistá, jestli bych ji využila...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.