Zapomněla jsem říct: 'Díky.'

23. října 2009 v 22:17 | miriabel |  názory
Kolikrát si něco přejeme, až máme pocit, že bez splněného přání nebude náš život úplný. Často to nakonec získáme, ale těm, kdo nám k radosti dopomohli zapomínáme poděkovat. Ne, že by na to čekali, protože ti, co plní přání, to nedělají pro vděk, ale byla by to jen malá známka našeho potěšení. Věci, které dostaneme už ale přestavájí být nedosažitelnými, zevšední. A tak už nám připadá děkovat nadbytečné, vyčerpávající.
Ti, kteří nám pomohli, vydali daleko více sil, než nás stojí jedno hloupé 'Díky', jeden šťastný pohled jim věnovaný...

Modlím se nejčastěji, když mám strach, když něco chci, prosím a slibuju. Málokrát si vzpomenu ve chvílích absolutního štěstí, v těch se tolik soustředím na daný okamžik, místo na jediné slůvko. Nic nestojící a přitom tolik cenné.
Chovám se hezky k rodičům a snažím se, když mi o něco jde, vděk ale po nějaké době pomine.
Chci být lepší. A doufám, že se mi to povede. Ne jednou, někdy, ale teď.
Povaha se přece dá měnit, já vím, charakter není vrozený, tak stejně já nemusím být pořád melancholický snílek, chvilkama tvrdohlavý cholerik či bezstarostný melancholik. Mám šílenou povahu, jak mi často opakuje kámoška a málokdo se mnou dovede vydržet déle než dvacet čtyři hodin.
Miluju společnost, mraky lidí /ale jen těch, co jsou mi blízcí/, zároveň svůj vlastní scénář. Ti kolem mě podle něj musí hrát se mnou, jinak se ztratíme. Musí chápat, protože ne vždycky říkám, co chci. Ale vyžaduju absolutní porozumění.
Vím, co chci, a i když říkám 'nevím', stejně toho chci dosáhnout. A hledám vhodný způsob, jak...

Chtěla bych proto těm všem kolem sebe, co tohle pochopili a přesto nevzali nohy na ramena, říct 'díky', opravdu je za co a oni to ví.
 


Komentáře

1 anne anne | Web | 24. října 2009 v 10:37 | Reagovat

taky si říkám, že na rodiče budu hodná, tolik toho pro mě udělali, ale pak na to zapomenu... krásnej článek.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.