Vysočina

19. října 2009 v 18:39 | miriabel |  deníček
Tolik měsíců už uplynulo od doby, kdy se naše literární exkurze konala. Bylo to tam fajn, proto vás pouštím do mých pečlivě střádaných vzpomínek...

Několik měsíců jsme společně s panem profesorem plánovali literární exkurzi na Vysočinu. Není tedy divu, že když přišel den odjezdu, sešli jsme se plni očekávání na Svinovském nádraží. Naše skupinka čítala pouze deset členů společně s profesorem.


Z počátku jsme rozpačitě postávali v nesourodém kroužku a rozespale mžourali na ostatní. Strach nám naháněla hlavně předpověď počasí na nastávající víkend, či nevlídné ubytování. Nutno podotknout, že po chvilce jsme veškeré obavy hodili za hlavy a pravou nohou vkročili vstříc novému dobrodružství. Tedy, prozatím pouze do vlaku.
První zastávka byla v Brně. Každému z nás zůstane ještě dlouho v paměti Muzeum sakrálního umění. Zúčastnili jsme se prohlídky expozice Vita Christi. Muzejní exponáty pocházejí většinou z kostelů a far brněnské diecéze. Obrazy a sochy jsou sestaveny do sedmi zastavení. Dohromady vyprávějí život Ježíše Krista. Za zmínku nestojí pouze příběh utvořený z památek, ale také umělecká díla samotná. Mě nejvíce zaujal obraz nesoucí název "Kající se Marie Magdaléna." Pochází z 18. století, s typem dívky na něm zobrazené se však můžeme běžně setkat i dnes.
Na vlak jsme utíkali, doslova. Možná bychom jej stihli. Neptejte se proč, ale po čtvrt hodině jsme už seděli, sice v jiné, ale zaručeně správné mašině, uhánějící směr Třebíč.
Ubytování předčilo naše očekávání. Paní majitelka, velice příjemná paní, nám předvedla pokoje prostorné, čisté, laděné v pozitivních barvách. S vybalováním jsme si hlavu nedělali, vždyť zde pobudeme jen několik hodin a druhý den ráno alou domů.


Mohli jsme se tedy ihned vydat na průzkum města. Procházka vedla Židovskou čtvrtí a nechyběla ani návštěva Zadní synagogy. Zajímavé jsou určitě malby na stěnách, tvořené bez šablon. Pocházejí z počátku 18. století. Synagoga není využívána od roku 1926 a na ženské galerii najdeme expozici Pražského židovského muzea. Pro Židovskou čtvrť jsou typické křivolaké uličky, domy s nízkými vchody a kombinovanými architektonickými slohy. Celkově ve vás tato část města vyvolává klidné, místy až melancholické, pocity. Působí malebně, pohádkově a hlavně nenuceně. Všechno do sebe přesně zapadá, každý dům má své místo, osobitý styl.
Večer jsme se sešli na jednom pokoji a konzultovali čerstvé zážitky. Světlo lampičky a nevelký počet účastníků vyvolal komorní atmosféru. Své dojmy, ale nejen je, jsme si sdělovali do pozdního večera.
Ráno, pokud ne už večer, se většina z nás přesvědčila o pravdivosti přísloví: "Není všechno zlato, co se třpytí." Penzion se zdál na první pohled krásný a pečovaný, na druhý dotek nám ale upadla klika od dveří a s kohoutkem jsme museli jednat velice jemně, jinak měl tendenci rozdělovat se na dvě části.
Takové maličkosti nás ale nemohly rozhodit. Po snídani se naše parta půlí. Jedna část jde prozkoumat Židovský hřbitov a druhá dychtí po návštěvě kapucínské mše v nedalekém kostele Proměnění páně. Interiér kostela zaujme svou velkolepostí a zdobností. S první kapkou svěcené vody na vás zároveň dýchne tajuplná atmosféra kostela. Atmosféra, kterou v novodobém chrámě nepocítíte. Kromě stavby samotné, byla zážitkem také mše. Mohla se zdát stejná jako všude jinde, poutavé kázání pana faráře v nás ale zanechalo přinejmenším vzpomínku. Zapůsobilo zcela určitě i na nevěřící jedince, kteří šli do kostela hlavně ze zvědavosti. A nejpozoruhodnější zjištění? Na kapucínské mši slouží bohoslužbu spolu s kluky také ministrantky.
Jaroměřice nad Rokytnou, rodné město Otokara Březiny, jsou poslední částí naší literární exkurze. Prohlédli jsme si zdejší zámek, původně renesanční, dnes již přestavěn do barokního stylu. V okolí zámku je kostel svaté Markéty. Stavby obklopuje zámecká zahrada ve francouzském stylu. Výsledkem je komplex, který nejen zdobí město, ale také nese svůj příběh a určitě stojí za návštěvu.
Za návštěvu muzea Otokara Březiny jsme zaplatili vysokou částkou. Ujel nám poslední vlak, vracející své pasažéry na Svinovské nádraží před půlnocí. Muzeum se nachází v domě, který kdysi Václav Jebavý, tedy, básník Otokar Březina, obýval. V prvním patře najdeme umělcův byt a přízemí je vyplněno studijní knihovnou. Ta slouží zájemcům o Březinova díla, či studentům k diplomovým pracím.
Ve zbylém čase jsme se zašli podívat ke hrobu výše zmíněného básníka a poslechli si úryvky z jeho děl.
Cesta domů se nesla ve veselém duchu. Ty dva dny nás obohatily o spoustu zajímavých informací. Ale nejen to. Utvořily mezi účastníky ještě silnější přátelská pouta. Daly nám možnost se poznat v jiných situacích, než jen při vyučování a jít spolu strastiplnou cestou, která vede k nekonečnému cíli. Ke vzdělání.
Díky exkurzím se pro nás pouhá informace v podobě shluku písmenek zhmotní. Už se nám nevybaví jen: "čtvrtý řádek páté strany," ale konkrétní místo a s ním spojený zážitek. Učení je pak efektivnější a hlavně - o tolik záživnější.
Jsem moc ráda, že jsem jela.
 


Komentáře

1 Ethnea Ethnea | Web | 20. října 2009 v 0:21 | Reagovat

Moc krasne vzpominky, uhledne zabalene. =)
Obrazky jsou snad jeste krasnejsi!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.