Ten nádech ranní rosy. A pokoj naplněný světlem zhasínající lampičky.

19. října 2009 v 23:40 | miriabel |  deníček
Byla tma, nebo už možná svítalo? To není podstatné. Ostatní byli roztroušení po hospodách, pokojích a těžili z poslední noci v Praze maximum zážitků. My dvě jsme seděly na pokoji a bavily se. Asi nejupřímněji, jak to v danou chvíli šlo. Už jsem zapomněla, že předminulou noc jsem nemohla spát na našem pokoji, protože mou postel obsadila její návštěva, že jsme se pak ještě pohádaly, protože ona údajně nechtěla, ať odcházím spát jinam. Bylo to celé zapletené, plné hádek a nedorozumění. Jenže já tyhle věci vypouštím z hlavy poměrně rychle a ona se s tím nakonec taky smířila.

Už jsme byly sbalené a, jak řekli jiní, náš pokoj byl čistý.
V ten moment jsem jí pověděla celý ten příběh, který vlastně ani příběhem není. Jen snem, představou, která se rozplyne, pokud se jí dotkneme konečkem prstu. Ona se mi na oplátku svěřila zase se svým nekonečným a táhlým problémem. Kdyby jej někdo slyšel, možná by pochopil, proč se občas chová tak nevysvětlitelně. Divně. Možná by i pochopil, proč se ne jinak chovám já.
A pak přišla ta otázka. Otázka, která mě donutila přemýšlet, otevřela mi oči dokořán.
'Co bys dělala, kdyby to mezi váma náhodou vyšlo? Vzdala by ses svých snů a zůstala s ním nebo se nekoukala napravo, nalevo a šla dál přímo za svým cílem?' Touhle otázkou mi vyrazila dech. Ne, že bych neznala odpověď. Jen jsem si ji nechtěla přiznat. Nechci, aby pro mě znamenal tolik. Aby pro mě byl celým světem. Nemá smysl zahazovat šance, byť jen pomyslné pro něco, co se mělo stát už dávno, ne teď. A navíc, kdo říká, že se věty začínající na kdyby plní?
Jen mě to děsí, jak moc jsem k němu vázaná, byť k tomu nemám jediný opodstatněný důvod.

Byl první kluk, kterého jsem doopravdy milovala. První, kterému jsem lhala, abych neporušila zásady, a pak toho litovala. První, kterému jsem ublížila, i když jsem se snažila o opak. První, který mě doopravdy znal. První, kterému jsem stoprocentně věřila. První, který se mi zdál vždycky krásný.
Možná proto, že byl první, jsem se cítila jako na obláčku, ze kterého jsem se tolik bála spadnout do reality. Bála jsem se, že když se něco stane, to pouto mezi námi zevšední.
Protože to bylo jiné než předchozí vztahy... milionkrát lepší. Bylo to celé jenom platonické, a tím to bylo krásné. Ale možná nejenom tím...
Znamená pro mě toitž celý svět.


Jednou napíšu něco jako Dekameron, ne to není k smíchu, to je zoufalost. /Ale on je pro mě božsky dokonalý./ Jen dění nebudu umět vylíčit stejně barvitě jako Boccacio. Jen už to nebude vůbec originální. Ale já budu konečně šťastná. A vypsaná.
Někteří lásku prožívají, jiní o ní píšou. I u těch, co o ní píšou, musela někdy být, jinak by jejich díla nemohla být tak poutavá.
 


Komentáře

1 Alenka Alenka | Web | 20. října 2009 v 18:21 | Reagovat

Naprosto Tě chápu, Miriabel. Někdy se totiž člověk kupodivu trochu bojí okamžiku, kdy by měl dosáhnout svého nejtajnějšího snu, protože pak už by neměl nic, za čím by měl tak dlouho neúnavně směřovat, neměl by důvod proč doufat a snít. Jenže měl by ŠTĚSTÍ, které znamená nejvíc.

Přála bych Ti, aby jsi svého snu a zároveň svého štěstí dosáhla, Miriabel. :* Ani nevíš, jak moc! :')

U mě je to tak, že mé štěstí není stálé. S mým Andělem je to složité. Občas nám Osud dopřeje býti spolu, třeba jako teď, ale nejsme spolu úplně, i když k sobě patříme. Jsou tu určité důvody, okolnosti. Což asi ale zřejmě úplně přesně znáš i od sebe, viď.

2 Sandra Leopardová Sandra Leopardová | Web | 21. října 2009 v 17:19 | Reagovat

ahoj, píšu ti sem.) Díky.) A k těm džínám, jaké by sis představovala? Tmavé, světlé, děrované, s potisky...?
Já osobně moc džíny nenosím, ale teď mám jedny padnoucí ze Zary, tam mají i velký výběr střihů, tam by sis mohla vybrat. Někdy se dá najít i něco v Topshopu, nebo Háem... Nebo Stradivarius.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.