Tápající.

25. října 2009 v 17:00 | miriabel |  příběhy
Ten příběh nemá se mnou nic společného. Jen nápad, nad čím přemýšlím, když v noci nemohu spát. Konec by byl příliš ovlivněn tím, co bych chtěla, dělala a o čem sním doopravdy já, proto Povídka skončí nedopsaná. Třeba ji jednou dopíšu, ale třeba taky ne.Co vy víte. Co vím já?


Obouvám si černé boty, ty na jehlovém podpatku. Myslím, že k černému kostýmku se hodí nejvíc. Zamykám dům, zkontroluju naposledy okna a můžeme vyrazit. Při zavírání branky se naposledy rozhlédnu. Rozlehlá zahrada plná stromů, nejrůznějších druhů květin a jezírka, vila, která se zdá na první pohled malinká, jednopatrová. Napovím vám, že zdání klame.
Už na mě čeká manžel. Jede na služební cestu a já ho doprovázím, tiše doufám, že budu moci navštívit staré přátele, na které nechci pod tíhou nových zážitků zapomenout. Je tomu teprve rok, co jsem opustila gympl. Ale někdo z těch, co mě tenkrát znali, by se mnou ani nemluvil, ani si nebyl jist, s kým má tu čest.
Posadím se na sedadlo spolujezdce a on se rozjede. S vážnou tváří se proplétá pražskými přeplněnými uličkami. Muž v obleku, s ostrými rysy v obličej a brýlemi, takový, co nikdy nebyl mým ideálem. Ale přesto ho mám ráda. Fascinuje mě jeho ctižádostivost, odhodlání, originalita, nápaditost, vystupování, to, jak jedná s lidmi, jeho cíle i prostředky, jakými jich dosahuje. Tyto vlastnosti mě nakonec ovlivnily při konečném rozhodování a já se poddala sladkému životu těch, co se nikdy nevzdávají svých ideálů. V momentě se mi, obyčejné studentce, obrátil život naruby. Najednou jsem stála před úřadem, i když jsem chtěla svatbu v kostele, měla bílé jednoduché šaty, on si to přál a toho muže, který se od tamtoho, kdo rušil mi spaní tolik měsíců před Prahou, vzdaloval na hony. Tamtoho chtěla jsem si brát, bez ohledu na finanční zajištění, na budoucnost, jen z čisté lásky. Ale kde ty loňské sny jsou. V tu chvíli nešlo brečet, snad jen se smát, na chvilku, jinak než bych chtěla, ale s jistotou, že můj život dostane jiný spád, že se konečně nebudu muset doprošovat. O kousek pozornosti, o společnou chvilku, o úsměv. Byla jsem si jistá, že o mě stojí a ten samotný fakt k náhlému okouzlení stačil. Nějaké řeči, svědci a my dva, víc lidí obřadu asistovat nemuselo, víc lidí jsme jednoduše nechtěli. Pro klid duše. Pro klid mé duše, pro zachování vztahu s rodiči, kteří by tohle odsoudili. A já bych se jim ještě před pár měsíci nedivila. Ta pusa chutnala hořkosladce a voněla jeho Fahrenheitem.
A pak jsme se za ruce doprovázeli do jeho auta s černými skly, nikdo nás nemohl vidět, byl to přece jen divný svatební den, oběd z restaurace přinesený k nám do vily a žádná svatební cesta, měla jsem zkouškové a on práci. Práci, kterou miloval nade vše, jak já ho obdivovala, jak moc jsem chtěla jít v jeho šlépějích.
A teď žiju životem, o kterém se mnohým z vás ani nesnilo, a přesto pořád pochybuji. Najednou se bijí mé nynější názory na štěstí s těmi minulými. Nevím, co je správně, nebo si jen to nechci přiznat? Přiznat si, že jsem šlápla vedle, že tohle není štěstí a jednou se stejně udusím? Ale už to nechci jinak, mám strach z velkých změn a jednu jsem udělala teprve nedávno na to, abych dělala další. Abych se vzdala toho, co mi teprve krátký moment připadá. Já to tak chtěla, jen s někým jiným, možná trošku jinak. Jen, ne všechny životní cíle vycházejí a my je se jich splnilo až moc, abych si stěžovala.
"Vnímáš, Tei?," ozve se najednou jeho naléhavý hlas. Ne, nemůžu se pořád nacházet v jiném prostoru, musím spadnout na zem a dát mu najevo, že jsem ráda a vděčná, za to všechno, co pro mě udělal a dělá. Za to, že mě má doopravdy rád a to vím. Někdo si myslí, že jsme spolu jen kvůli jeho postavení, ale já můžu přísahat, že to tak není. Jsme spolu, protože byl první, kdo mě miloval a dal mi to najevo, kdo nesoudil, než poznal. Nikdy mi neřekl, že jsem rozmazlená, narozdíl od spolužáků, chápal, proč se nedovedu smířit s málem, když od života jde chtít i víc. Rozuměl věcem, kterým oni nikdy neporozumí a já si byla jistá, že to sice nebude pohádka o sedmém nebi, zůstanu nohama pevně na zemi, ale přesto mě znovu naučí se smát.
"Jistě, promiň," zatvářím se až moc přistiženě a zrudnu. Kolikrát už od té chvíle, co jsem se rozhodla vrátit se s ním na dva dny do kraje mého dětství a dospívání. Neměla jsem jet. Nechci přece, aby mi ty vzpomínky, tak dlouho zatlačovaní do nejmenšího koutku mé duše, zase vybublaly na povrch. Největší výčitky mi činí pomyšlení na něj, nic neví, myslí, že jej jedu doprovodit, že by mi bez něj bylo smutno a příjemné spojím s návštěvou rodičů, možná bych si od nich mohla vzít už všechny zbylé. Ne, že bych je potřebovala, vlastně mi v mém novém životním stylu vůbec nechybí, mohla bych si koupit nové, ale bez nich je mi smutno, chybí mi ten střípek, která skládá dohromady mozaiku mého života.
"Prosím, mysli na to, že všichni tam žijou v domnění o obyčejném chození dvou studentů práv. Necháme to tak?," kousnu se do rtů a po těch jeho přelétne úsměv. Kontroluje dění na dálnici, ale jen tak ladně a jakoby z povzdálí, je si sám sebou jist, nepochybuje, nebojí se. "Jistě. Jestli nechceš, nemusíme se ani vidět, stejně nevím, jak dlouho se s klientem zdržíme. Ale spát budeš se mnou v hotelu, že jo?"
"Jasně," při představě spaní v rodinném domě s rodiči a prarodiči mě jímá hrůza, "nedovedu si představit spaní doma. Stejně tam doma nejsem. Náš byt, můj domov už patří někomu jinému..." A pak si uvědomím, že ani mí rodiče to takhle nechtěli. Ty změny dělali hlavně kvůli mě, pro mou budoucnost, jenže já jim tenkrát nebyla schopná říct, co bude. Že se už nikdy nevrátím, nebudu mít důvod, ani jeden jediný. Nechci vzpomínat, brečet, vracet se, chci jít dál, mířit výš.
Na pumpě natankujeme benzín a auto necháme stát u přilehlého parkoviště. Jdeme si koupit pití a já jako po letech šahám po Cappy. On si koupí Coca Colu a mně se rázem vybaví ta situace, byli jsme jinak oblečení, měli jiné plány, ale všechno bylo tak nějak upřímnější, hezčí, jiné. STOP. Horký vzduch probouzejícího se léta, vůně přírody, opalující se lidi a příroda kolem nás...
"Ty jsi dneska úplně jinde. Co se děje?" Přeruší mé vzpomínky, ale já mu nejsem schopna odpovědět. Bolelo by to jeho, stejně jako mě, protože vyřčená fakta jsou mnohdy ještě horší.
"Nic. Jenom je to nezvyk, jet skoro po roce domů. Občas mě dohoní minulost, ale s tebou jsem doopravdy šťastná. To mi vždycky dojde." Nelži mu, jsi hnusná. Hrozně se mi točí hlava, nesnáším samu sebe, proč to jenom dělám? Jako celý život a to jsem se, prosím pěkně, chtěla změnit.
"Město jako každé jiné, nesmíš si všechno tolik brát, pak nic nedokážeš, ale to už jsme si říkali, ne? Jsi mladá, máš před sebou tolik příležitostí, vrátíš se domů a všechny se v tu ránu rozplynou. A to bys přece nechtěla."
"Já vím. Promiň, jsem děsná." A neupřímná.
Nastupujem do auta a do té doby, než na nás poprvé vykoukne modrá cedulka s bílým oznámením jména mého města, bavíme se úplně normálně, o běžných věcech, jako vždycky. Vykládá mi o svém klientovi a jeho problému a společně probíráme, jak mu může pomoci a co může následovat. Jo, tady jsme se měli dostat, konečně zajímavé, to, co dalo mému novému životu smysl, co mě pohltí natolik, že přestanu šťárat klacíkem v bahně. Bahně, které je protkáno kořínky travin, ty zobrazují pomyslné zážitky, které mě ušpiní, ale stejně je tak ráda vyhledávám.
"Kam tě mám vyhodit?," ten jednoduchý a samozřejmý dotaz ve mně vyvolává pocity studu. V jaké fázi oprav jsou? Jak to tam vypadá? Nebude to nebetyčná ostuda, když odhalím, odkud vlastně pocházím?
"Stačí tady, já tam nějak dojdu. Chci se projít." Odvětím, ale on se nenechá obelstít, už mé myšlenky zná. "Neboj se, nesoudím lidi podle rodiny a tebe obzvlášť ne. Neblázní a ukaž mi cestu. Stejně bych se vašim představit měl, ať nebudíme ještě větší podezření, než doposud." Ne, jak je rozumný. Zase se za sebe musím stydět.
"Tak tady doleva a pak rovně, než po pravé straně neuvidíš šedivý dům s velkými dřevěnými okny."
S klidem zastaví, rozloučíme se, večer se uvidíme. A já vykročím pravou nohou, vůbec nevím, co mě čeká a to mě děsí čím dál víc. Mám v sobě zpátky ty úzkostlivé pocity. Nevím, zda se za tohle stydět a nebo si přiznat, jak jsem byla uvolněná a plná radosti, když jsem směla dát průchod svému pravému já. Bude to těžké, nevím, jak se chovat, jak se tvářit. Hlavně si zopakuji heslo posledních několika měsíců. Nesmí na mě nikdy nikdo poznat, jak se cítím. A teď to jeho: Úspěšní lidé se druhým na počkání neotevírají. A ty úspěšná jsi. Přichází snad upřímný a otevřený úsměv.
"Ahoj," nenápadně a tiše pozdravím. Sedí oba u počítače a něco píší, klasický obraz pozdního odpoledne u nás doma. U nás? U nich.
Zestárli, všimnu si. Tak o tisíc let, ale já také nemám ve tváři ten naivní výraz dítěte, které si s odhodlaností dospělého balilo krosnu na výšku. Už mi v očích nezáří ta jiskra, já to vím.
Naše pohledy se střetnou a já si připadám provinile a tolik moc vzdáleně. O čem se jen budeme tak dlouhou dobu, než přijede manžel, pro tentokrát přítel z fakulty, bavit?
"Tak nám vykládej, jak ses měla, co je nového, kdy odjíždíš, kdo tě přivezl?," zahrnou mě otázkama a já povídám, pečlivě volenými slovy, naučený proslov odříkám na jedničku. "Dominik přijde večer, přivezl mě, ale teď musel jet něco vyřídit, zítra odpoledne odjedeme zpátky, nemůžeme se dlouho zdržet."
Odpoledne se nese v rozpačitém a mám pocit, že částečně formálním duchu. A pak ten zvonek konečně zazvoní.
V očích rodičů spatřím zrnko pochyb, je mi jasné, že jeho vizáž, auto a způsob projevu neodpovídají dvacetiletému studentovi. A jim evidentně také. Ale chovají se stejně jako vždy. Jako vždy, když jim byl někdo z mých přátel podezřelý, připadal jim neupřímný či arogantní. Baví se s námi, ale dávají si pozor, on je ostražitý ještě více, jde-li to vůbec.
Najednou vidím, že to, co mi na něm tolik imponovalo, je neokouzluje stejně, možná má na ně jeho vystupování opačný vliv. A já tyhle dříve taky odsuzovala. Do háje.
Najednou jsem jako na jehlách. Vím, že tam potřebuju jít, strhat ze sebe ty předražené společenské hadry, hodit na sebe oblečení na běhání, které zůstalo v mém pokoji, ve stále nevybalených krabicích a utíkat. Bez cíle, donekonečna. Vzpomínám na ty chvíle štěstí, pravého štěstí, které jsem už tak dlouho nepocítila. A udělám to. Neptám se a utíkám. Cítím se fit, daleko lépe než kdykoli předtím, protože vím, že tohle je možná naposledy, pak už se tu třeba nevrátím, nezvládla bych to. Nechci nést tíhu svého rozhodnutí celý život za sebou, chci hledět vstříc novým příležitostem, tak je to správně. Konec rozmýšlení.
A pak najednou, na pěšince uprostřed lesa ve mně hrkne, zastaví se mi dech, začnu se klepat zimou, celé tělo brní. Nejsem schopna běžet dál, ani vnímat své ubohé myšlenky. Jde tam on s nějakým kámošem, kterého už jsem neměla nikdy příležitost poznat. On, kterého jsem doopravdy milovala, se kterým jsme si malovali budoucnost v daleko jiných barvách, než se nakonec sama vykreslila. Je pořád stejný. Schovám se do křoví a čekám až odejde. Možná bych měla udělat něco zcela jiného, ale kolikrát už jsem něco měla a nikdy to neudělala. Teď je pozdě. Ale ten jedinečný pocit mě naplňuje ještě dlouho. I ve chvíli, kdy si doma svlékám sportovní oblečení a zahaluji se do širokých jeanů a mikiny. I v momentě, kdy se dovím, že můj přítel - spolužák už odjel a čeká mě na hotelu. Odjel prý se stejně vážným a nečitelným výrazem, jako se dostavil, ale rozuměli si. Je inteligentní a fajn. Chacha, takhle se u nás nemluvilo. A já už mám přetvářky plné zuby. "Nelíbí se vám, co? Přede mnou si na nic hrát nemusíte. Nesnáším neupřímnost." Třeba tomu uvěří aspoň, když sebe už nikdy nepřesvědčím.
"Mohla bych dneska spát doma?" Ptám se. "Jistě, budeme rádi, ale Dominik na tebe čeká, možná bys mu měla dát alespoň vědět..."
"Není třeba, on si nějak poradí. A já navíc musím ještě jít. Něco vyřídit..."

On si totiž každý nějak poradí. A já celý život před něčím utíkám. Před zodpovědností, lidma, co mám ráda, věcma, na kterých mi záleží, kterých se bojím a měly by se řešit. Povinnostem se nedívám zpříma do očí. Tenhle příběh, který nemá začátek ani konec je toho jenom důkazem. Nedopsala jsem jej. Schválně. Kdybych to udělala, dopadl by, jak nechci, aby můj život skončil. Stalo by se, co nemá se nikdy udát. Alespoň si to myslím, i když po tom toužím. A proto jsem už tolik měsíců v rozpacích, protože doopravdy nevím. Já nevím.
 


Komentáře

1 Ethnea Ethnea | Web | 29. října 2009 v 19:25 | Reagovat

Pani, to je opravdu pusobive, moc se mi to libilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.