Slovy vyjádřit neumím*

31. října 2009 v 17:41 | miriabel |  miriabel
A tak to doopravdy bylo. S některými lidmi totiž vidíme svět hezčí, zážitky jsou barevnější a cíl cesty se zdá smysluplnější, byť nedosáhneme ničeho převratného.
V životě mi byli jen dva lidé opravdovými přáteli. Byli to ti dva, pro které jsem nebyla náplní volného času, hračkou či poslední oporou v nesnázích. S nimi jsem mohla sdílet i jejich šťastné chvilky. S nimi jsem se nebála dát do kamarádství úplně všechno. Netajit, neskrývat, nepřetvařovat se. Otevřít se, protože oni přede mnou také nezakrývají svou pravou tvář. Hodit za hlavu materialní stránku světa a jen tak snít, povídat si, přemýšlet nad nesmysly, protože vaše myšlenky se doplňují. Bez nich byste nebyli nic.

Pořád na ně myslím, pouhá zmínka o nich mi vždycky vykouzlí úsměv na rtech. Jsou tak jedineční, nejlepší, a přitom si to ani jeden z nich nepřizná.
Jsou skromní, ale přitom tak moc milí a inteligentní.
Článek se může zdát přeslazeným a zbytečným, ale já jsem šťastná jedině s nimi, nejlépe s oběma najednou, i když tahle myšlenka je momentálně ryze utopická.

I když už nic není a hlavně nebude jako dřív, stejně mi stojí za to o ně bojovat, s nimi být. Mám je totiž nejradši, nejen za to, jací jsou, ale taky pro to, co jim chybí. Jsou nedokonalí, ale jejich chyby je dělají jedinečnými. Pro mě dokonalými.
Nevytahují se velkolepými plány, na nic si nehrají, nepředvádí se, na první pohled se mohou zdát obyčejní, splývající s davem. Jen těch pár lidí jim blízkých, co měli tu čest se s nimi poznat, si je střeží jako kousek zlata, ale ani ten nedosahuje jejich hodnotu.
Jsem ráda, že žiju právě teď a tady, že se s nimi mohu vídat, že na ně mohu nepřetržitě myslet. Že jsem s nimi mohla prožít ty jedinečné chvíle, na které nechci nikdy zapomenout.
Mám je ráda, ale jak moc, nedovedu nikdy slovy vyjádřit. Opravdově. Tohle nepřejde. Jsou city, které čas, ani celá věčnost, nezahojí.
S nimi budu napořád. Byť by to mělo být jen v představách a fantazii.
Jak moc chci otevřít tu lahvičku, do které jsem uložila předloňský rok, právě teď, jen zjistit jak se to dělá... či najít návod k použití?
 


Komentáře

1 e-fis e-fis | Web | 31. října 2009 v 18:12 | Reagovat

Vůbec to nezní přeslazeně.Je to upřímné a hezké čtení.

2 Eveee Eveee | 31. října 2009 v 23:37 | Reagovat

Krásný článek.. díky moc.. :) Jsem na tom podobně, akorát jsem ještě nenašla tu druhou osobu..  Je zajímavé, jak na některé lidi zapomínáme, i když jsou stále vedle nás, zatímco někteří mohou být dále, avšak v našem srdci blíže..  Nikdy bych neřekla, že deštivý den strávený v přehřáté chatce v Beskydech může být tak jedinečný a nezapomenutelný.. :) Asi ne nadarmo se říká, že nezáleží na prostředí, ale na lidech.. Díky moc za všechno.. :)

3 Surielem Surielem | Web | 1. listopadu 2009 v 0:15 | Reagovat

Nejsii už s nimi v kontaktu?? ž
Že chceš za ně bojovat?
Nebo už na sebe nemáte tolik času co dříve?

4 Jesí Jesí | Web | 3. listopadu 2009 v 18:19 | Reagovat

Proč přeslazené ?:) Přijd em ito ze srdíčka, že je to psané a už z toho důvodu to nemůže být přeslazené :)

5 miriabel miriabel | 7. listopadu 2009 v 22:38 | Reagovat

Evča: taky děkuju ;)

Surielem: Oba jsou daleko. Jedna osoba kilometry a s druhou jsme už každý úplně jinde. o celou věčnost. kilometry se překonat dají, a když jsme spolu je to pořád krásné, ale ty jiné zábrany, s těmi už hnout nejde:( bolí to, šíleně moc, ale zvykám si a jednou hodím celý tenhle dosavadní život za hlavu a půjdu dál, jinou cestou ;) Do té druhé fázi už bude patřit jenom jedna z výše zmiňovaných.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.