Rozpolcenost vypadá takhle.

18. září 2009 v 23:00 | miriabel* |  deníček
Když se přihlašuji na spolužáky, musím kliknout na odkaz Oktáva A. Jo, život už není stejný, jako býval kdysi. V dobách, kdy jsem milovala každé nové ráno :) a neskutečně se těšila na zítra.
Jsem neuvěřitelný snílek a to mě potápí na dno, pořád dokola. Končím a zase začínám, padám a zase vstávám, ale nikdy nežiju stejný život, jako všichni ostatní kolem mě.
Někomu se můžu zdát naivní, jinému připadá, že se stále míjím s realitou. Ale nikdo z nich nemá úplnou pravdu. Líbí se mi, když můžu být jiná pro okolí a druhou tvář si uchovávat sama pro sebe.
Není to převářka, jen neschopnost vyjádření vlastních pocitů a myšlenek. Nebo nechuť?
Já nevím.

Dny plynou a já nepíšu a nepíšu. Jenomže to zatím nejde. Každým novým článkem na blogu se vracím o krok zpět a já potřebuji jít dál. Miluju psaní, stýskání a vzpomínání, focení a následné upravování obrázků, ale nemůžu tím žít. Protože tohle není realita, blog je jen chvilkovým oddechem, zábavou, kterou je nemožné žít. Snažím se žít, neupadat do vlastního nitra a myšlenek, nevzdaluji se od ostatních, dívám se do očí a vnímám reálný svět. Občas je mi z toho špatně, jindy divně, nejistě. Ještě jsem si nezvykla. Ale jednou se mi to musí povést. Řekla jsem si přece, že budu dospělá, měla bych ten úkol dovést do samého konce. Ptám se, kde je konec? Všemu konec? Ale má to vůbec smysl?

Jo, má. Je dobré vědět, kde ústí naše ideály a sny. Kam dospějeme, když se splní všechna očekávání. Jen jestli to někdy bude.

Prozradím vám jedno tajemství, chcete? Nikdy jsem nedokázala zapomenout, ani v těch chvílích, kdy jsem byla přesvědčená, že jsem se o tom přesvědčila...
 


Komentáře

1 Scope Scope | Web | 18. září 2009 v 23:25 | Reagovat

Teď jsi vyslovila celkem složitou myšlenku, která je tak jednoduchá, že ji nechápu.
Ale neva, to bude jen hlava.

2 Ethnea Ethnea | Web | 19. září 2009 v 0:38 | Reagovat

"Dve tvare", to znam velmi dobre. Jina pro sve okoli, jina sama pro sebe (a mozna pro sve nejblizsi). Zjistila jsem, ze se v pritomnosti cizich (ne nejblizsich) lidi neumim chovat prirozene. Vzdycky mam zrovna tu masku (a pozu), kterou si zada situace. Neni to snad tim, ze bych chtela byt falesna, pretvarovat se, ale proste se neumim uvolnit. Jsem introvert, tim to asi bude.
Neni to spatne, rozumim ti.

3 Nancy Nancy | Web | 20. září 2009 v 0:15 | Reagovat

Taky nechápu. ;)
Ale je to krásně (odpust', ale  psychopaticky) řečeno.

4 Nancy Nancy | Web | 21. září 2009 v 20:18 | Reagovat

Děkuji za pochvalu. :)
Snažit se žít... Já se taky snažila. Ale...
Žít v minulosti, nebo ve světě své fantazie je snažší a zábavnější. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.