Nestihlo zapadnout, dneska ne.

28. září 2009 v 19:45 | miriabel |  deníček
Čistila jsem zrovna kolo a mazala řetěz, když za mnou přišel taťka a začal mi předčítat
předposlední kapitolu z jedné knížky o malování portrétů a aktů. Stálo v ní, že pokud v sobě cítíme chuť a cit pro umění, neměli bychom zakrnět, ale jít dál za svým cílem. Pořád se snažit, učit se, zkoušet a zdokonalovat. V tu chvíli mi začlo být hrozně moc líto, že jsem se vykašlala na focení, nechala úplně /pro mě duchaplného/ čmárání. /Někteří si myslí, že jsem talent měla, já si tím tak moc jistá už nebyla. A raději to nechala být./ Na blog píšu už jen vyjímečně, a přitom tohle jsou věci, které mě doopravdy baví, u kterých bych mohla trávit dny a noci. Ale pro jistotu, pro čas na jiné věci, se jich dobrovolně vzdávám.

Tenhle článek je zmatený. Celý se dá shrnout do jedné věty - Jak se jedna zmatená osoba snažila najít smysl svého života. A ten já opravdu zatím neznám. Baví mě tolik věcí, že by den musel mít minimálně 50 hodin a já bych si tolik přála, aby měl. Nebo si někde přikoupit energii, takový obchod by určitě nebyl k zahození.
Pokusím se najít v počítači nějaké fotky, které ještě článek nedoplňovaly, ať si neudělám ostudu, protože nové vznikat teprve začnou...
Dneska jsem byla se spolužákem na kole. Jeli jsme pohodovým tempem, u toho si povídali. Celou dobu jsem si sugerovala, že jsem šťastná, jak mě to hrozně moc baví. Ale mé myšlenky se pořád vracely o rok, dva, tři zpátky... Neumím zapomínat. Nikdy nezapomenu. Na ty západy slunce, přicházející bouřky, opalování, smskování s úsměvem na rtech a kopání nohama do prázdna /občas do vody plné pijavic/. Na naše výlety s taťkou, kdy jsem prve nestíhala já jej a jak se pak situace obrátila. A on se divil, kdy ta proměna nastala. Jak jsem tam jela s ním, i tím druhým, myslela na tam toho, schovávali jsme se tomu třetímu a byli neskutečně šťastní. Doopravdy, to se pozná. Když se okolo vás vznášejí zrníčka štěstí, nepřemýšlíte nad tím, jestli a proč vlastně, prostě to víte. Smějete se a je vám fajn.

Projížděli jsme ty stejné cesty a mě napadlo, jestli on taky něco takového cítí? Jestli v sobě ukrývá nějakou minulost, která ho pokaždé na určitých místech donutí nevnímat realitu? Nebo jen objevil novou trasu, která mu připadá stejná jako všechny ostatní. Možná je, jen já ji vidím jinýma očima. Očima, které ví, pamatují si a nejdou obelhat. Mohla bych si nasadit růžové brýle, ale stejně budu pořád vidět stejně. Protože svět není růžový díky barevnému nádechu skel, přes které se díváte, ale díky lidem, co jsou po vašem boku.
 


Komentáře

1 Ethnea Ethnea | Web | 29. září 2009 v 7:45 | Reagovat

Ve svych lepsich dnech mam take pocit, ze dny jsou moc kratke a nestiham ani desetinu toho, co bych chtela. Potom se take vzdavam svych konicku a tvoreni... Ve dnech smutku a depresi bych radeji cely den zaspala...
Cinsky karafiat mi prinasi vzpominky na detstvi, kdy nam rostly na zahradce a nosily jsme je se segrou do skoly.

2 Alenka Alenka | Web | 29. září 2009 v 14:17 | Reagovat

Vzpomínky jsou jak krásné, tak kolikrát teskné. Spíš než na dětství vzpomínám na šťastné chvíle tohoto roku s člověkem, který udělil mému životu nový rozměr, díky kterému jsem našla smysl svého života, který se ukrýval v každém mém plánu.. Nyní zbyly vzpomínky. Také ty krásné, také ty teskné.

3 Gabriela* Gabriela* | Web | 1. října 2009 v 18:33 | Reagovat

čo sa stalo, stalo sa, ja tiež tak trochu ľutujem niektoré svoje rozhodnutia... ale treba ísť ďalej...
a 50 hodinový deň by sa zišiel asi viacerým...
mne sa tiež občas stáva že sa vraciam v spomienkach a nevnímam prítomnosť... myslím že to každý človek ktorý bol aspoň raz naozaj šťastný... =-)

a v tom kostole som nevydržala preto že bolo 40 stupňnov v tieni, kostol bol totálne preplnený, musela som stáť, kadidlo, všetko trvalo trikrát tak dlho ako na slovenských omšiach, jednoducho keby som si nešla sadnúť vonku tak by som bola omdlela... a okrem toho som im nerozumela ani slovo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.