Bylo to... jedinečné.

4. září 2009 v 23:03 | miriabel |  fotky

Někdy si ve škole připadám úplně stejně jako tahle plyšová hračka Jenom tam polomrtvě sedím, občas dokonce vstřebám nějakou tu informaci, ale hlavně koukám do prázdna, vyjímečně z okna. Když chci mít nějaký bližší cíl.
Nejčastěji vzpomínám na to, jak jsme byli první dny na gymplu, umístěni ve stejné třídě jako dnes, jen o osm let mladší. Plní snů, zklamání, očekávání a nedotvořených plánů.
Měli jsme zeširoka otevřené oči, připraveni vstřebat jakoukoli novou informaci, pohnutku, která by dala našemu životu směr a později i cíl.
Uběhlo dlouhých osm let a my jsme úplně stejní, jen ostatní už od nás čekají více. Nedovedu si představit, že se jednou ráno probudím a nepůjdu do toho ústavu. I když jsem mockrát nádavala, vztekala se, stejně jsem tu školu měla ráda. Ty lidi, učitele a občas i učení /tak jo, teď kecám, ale jinak by to neznělo ani trochu oduševnělě a dojemně/. Nadávali jsme na každou těžší písemku, na každou novou stránku probrané látky navíc. Jen nám nedocházelo, že jednou gympl skončí, a pak po nás budou chtít daleko víc. Ještě si rádi vzpomene na tu otravnou matiku a táhlou češtinu.


Jenomže tyhle věci si člověk uvědomí až pozdě. Můžou nám to opakovat stokrát, my pochopíme, až se spálíme vlastní kůži. Spálíme, hm, prostě jdeme dál, je to přirozené a zároveň tak moc neuvěřitelné.
Mám pocit, že se z malých dětí staly navenek dospělé osoby, jen nitro zůstalo stejné.

Občas si vzpomenu i na svého učitele flétny, kolik let jsem k němu chodila, nedokázala říct: 'Už nechci.' Ale ty hodiny mi něco dávaly, měla jsem je ráda. Měla jsem jej ráda. Byl zábavný a nenahraditelný. Ty hodiny mi chybí, ale absencí falešných tónů, linoucíh se z mé fujary, to opravdu není.
Chtěla bych mu poděkovat za to, co mi dal, jen je škoda, že už asi nikdy nebudu mít příležitost. Chtěla bych poděkovat rodičům, že mi řekli, ať jdu po pětce na gympl. Spolužákům, díky kterým to je tak jedinečné. Někdy děsné, jindy šílené, občas dokonalé. A některým učitelům, těm, co nám ukázali, jak má profesor s velkým Pé vypadat, vystupovat a hlavně učit. A i těm, jejichž hodiny byly promrhané s neuvěřitelnou lehkostí v duši /jejich i naší/. Ona totiž žádná zkušenost není k zahození.



Ale já nechci děkovat, protože děkuje se při loučení a my si to poslední ahoj řekneme až za pár měsíců.

Něco starého musí skončit, aby mohla začít nová etapa. Otázkou je, jestli o to nové tolik usilejeme,nebo se jen podřizujeme neúprosnému času.
Protože já jít dál nechci. Ve snech je mi pořád těch naivních šestnáct /ale jsem teď jiná?/, chodím do hudebky, a přitom mě hrát nebaví, chodím běhat den po nemoci, tajně na bazén a místo spánku tluču do klávesnice nesmysly, které dávaly mému životu tenkrát tolik smyslu.

V šestnácti počítáme každý další den, co uplynul a přejeme si být dospělí. Po překročení oné vysněné hranice nám ale dojde, že těch šestnáct, které už nikdy nevrátíme, mělo své specifické kouzlo, které si ve svém srdci poneseme na stálo
 


Komentáře

1 Jesí Jesí | Web | 4. září 2009 v 23:14 | Reagovat

Hezké  a pravdivé ..Gympl ,když na něj chodíš představíš si učení a dřinu ,ale když máš tenhle ústav opustit představíš si v podtsatě svoji neodmyslitelnou část života, část sebe, část svého prožitého času...Gympl souhrn zážitků, překvapení, utrpení, bojů , vítězství ,ale i zklamání Gympl něco jako zdroj všeho, co nás odvádělo jinam....

2 Ká | Web | 4. září 2009 v 23:28 | Reagovat

Všechno končí jen proto, aby začalo něco novýho..ale jak by se mi hodilo zastavit čas. Nebo ho trochu vrátit, jako mladší jsem byla jiná. Nojo, a bude hůř...

3 June June | Web | 5. září 2009 v 10:01 | Reagovat

Tvůj text mě oslovil a máš k tomu i úžasné fotky plyšáků (já plyšáky úplně nejvíc :oDD).... Půjdeš teď někam na vysokou?

4 Alenka Alenka | Web | 5. září 2009 v 13:54 | Reagovat

Dolehla na mě jistá nostalgie při čtení Tvého článku. Ale napsala jsi to krásně, dojemně, pravdivě. :')

Věříš, že až tento týden jsem si uvědomila, že nastupuji do závěrečného ročníku? Celé prázdniny mi tato skutečnost vůbec nedocházela. Abych řekla pravdu, cítím se rozpačitě, zmateně. Na jednu stranu se těším, až zakončím studia na gymnáziu a snad půjdu dál. Ale na druhou stranu se bojím té zodpovědnosti, kterou mám. Že ve mě druzí věří a mým jediným úkolem je, abych je nezklamala.

5 Smilesy Smilesy | Web | 6. září 2009 v 15:39 | Reagovat

Také si teď, když jsem pár dní v primě nedokážu představit, jaké to bude za osm let... určitě se budeme s brekem s naším gymplem, profesory a spolužáky loučit... ale až za osm let.

6 June June | Web | 6. září 2009 v 20:53 | Reagovat

Já myslím ,že se na tu vysokou dostaneš =) ....a na jakou vysokou ?

7 ViK ViK | 7. září 2009 v 17:42 | Reagovat

Moc hezky napsané, přečetl jsem to jedním dechem. Já mám možná trošku výhodu, protože chození do práce je pro mne současně i chozením do školy. A tak se každý den probírám vzpomínkami, jednou se mi vybaví tohle, podruhé támhleto .. každý den něco. Občas nakouknu i do třídy, kde jsem kdysi před 14 lety seděl a nevěděl, co se mnou za pár měsíců bude. Nostalgicky procházím kolem dveří kabinetu, za nimiž kdysi psala moje máma přípravy na další hodinu a opravovala písemku. A s ní její kolegyně, která už několik let není. Jakkoli se mi tenkrát zdál školní svět těžký, dnes vidím, jak lehce se tenkrát žilo ..

8 Gabriela* Gabriela* | Web | 7. září 2009 v 22:18 | Reagovat

mám oných naivných šestnásť, ale cítim to rovnako.. o rok budem písať asi o tom istom... beztak nedokážem pochopiť ako mohlo tých šesť rokov a pád dní na gympli ubehnúť...

9 Ethnea Ethnea | Web | 12. září 2009 v 0:53 | Reagovat

Jeee, tak tenhle clanek povazuju za srdecni zalezitost, protoze mi mluvi z duse. Uz bohuzel davno nestuduju, ale vratila bych to. Sice mi tenkrat prisly vsechny problemy jako nejvetsi problemy sveta, ale ve skutecnosti to byla jen priprava. Jen slaby odvar toho, co cloveka ceka po skole. =) Sama jsem si na dva roky zkusila, jake to je ucit. Ocitla jsem se na druhe strane bariery. A vzpominky se vratily. Krasne napsano.

10 herzig-traum herzig-traum | Web | 20. září 2009 v 0:11 | Reagovat

Krásný... Ale, mě je těch 16 a je pravda, že se těším až budu mít ten gympl za sebou - po přečtení tvýho článku doufám, že se mi po tech letech taky bude stáskat a budu to chtít vrátit zpátky i když teď to tak bohužel nevypadá :(... ALe hezky napsané ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.