Žiju v bublině, opovažte se ji prasknout.

1. srpna 2009 v 23:48 | Miriabel |  deníček
Byli jsme v Maďarsku. Rodiče, sestřenka, její kluk a já. Kdybyste si náhodou mysleli, že jsem byla navíc, mýlíte se. Při nejhorším jsem chodila dvacet kroků před nima, dělala, že k nikomu nepatřím, prostě se jen sama procházím malebnými uličkami lázeňského města Hevíz. Plavali jsme ve velkém termálním jezeře, občas se do mě zapletl leknín /děsně šimrají na břichu/, ale jinak vás při koupání nikdo neruší.
Ve vodě se smí být jenom hodinu a půl denně, je radioaktivní, ale když ten čas celý proplavete, nepřipadá vám tolik omezující, jako by se mohl zdát těm, kteří se jenom rochní kdesi u odpočívadel.
Mám ráda maďarštinu, z největší části pro to, že ji vůbec nerozumím a ani mě nikdo nenutí se o to snažit. Vím, že nemtudom je nerozumím a s tím si prozatím vystačím.
Možná už jsem tady něco podobného psala. Nedivte se. Nebyli jsme na totožném místě poprvé,ale po páté.

Dny tam utíkájí rychle, někdo by řekl monotónně, ale mně se to tak líbí. Navíc letos jsem netrávila většinu času na netu. Nejen, že si nebylo pořádně s kým psát, vlastně nakonec bylo, ale o tom až někdy jindy. Neměli jsme ale wifi přímo na pokoji, protože zmizela. Nechápu, jak se to mohlo stát. Muselo se vyjít na chodbu, v horším případě ujít dlouhou cestu do netové kavárny či navštívit hotelovou něco-jako-vinárnu naproti. Raději jsem se tedy válela v posteli, seděla na balkóně a četla. Zpočátku Olivera Twista, ale nakonec jsem si přivlastnila 'Bez dcerky neodejdu' /původně ji četl taťka, dočetl svou knihu a já měla tři/, ale nakonec proběhla velká výměna a on četl o malinkém sirotkovi, zatímco já louskala reálný příběh jedné Američanky, která si vzala muslima a odjela s ním původně na čtrnáct dní do Íránu.
Jak to dopadlo vám nenapíšu. Tu knihu by si totiž dle mého názoru měl přečíst každý. Nejenom ten, kdo opovrhuje Američany, schvaluje stavění mešit v Evropě, podceňuje postavení žen v islámských státech. Je psána jako dívčí román, ale záměrem nebylo stvořit hodnotné dílo. Ta kniha je hodnotná svým obsahem a výstrahou pro další generace žen, které si řeknou, že láska náboženské zásady promění. Není tomu tak.
A moc děkuju té jedné Marti s vyžehlenýma vlasama, kterou jsem náhodně potkala v knihovně, a která mi tuto publikaci doporučila.


Večer jsme chodili do vinárem, protože v okolí Hevízu najdete široko daleko jen vinice. Nemám ráda suchá vína, ale tamta mi chutnají. Teda, dají se pít. Přece ze sladkého musím být zákonitě hned opilá. Ale stejně jsem si to sladké Martini vydobyla.

Uběhlo několik dní, jsme šťastně doma. Hm, to je otázka. Těšila jsem se moc, ale teď nevím na co. Ti správní lidé jsou na dovolené, co hůř - kámoška odjela do Běloruska, bez signálu, bez wifi, beze všeho, v té děsivé zemi. Jak tohle dopadne a co si vymyslí příště, je mi zatím záhadou.
Může mě těšit, že nikdo nemá praštěnější kamarádku než já. A na to jsem pyšná.

A taky jsem změnila design, jen tak lehce, jestli jste si náhodou nevšimli. Na obrázku je část slovenské krajiny, focené z auta. Lehoulilince upravené, stejně přirozené jako všechny moje fotky. Nesmějte se, já se taky tvářím závažně.


Vůbec nevím, jak vypadá pravá strana krajiny obklopující dálnici. Koukám zásadně doleva, do Tater. /Tam totiž o prázdninách je. Doma./ Už nějakých těch pět let, co tam jezdíme. Stihli jsme spolu chodit, rozejít se a několikrát to opakovat. Být nejlepšími kámoši, jaké si jen představit dovedete a v minutě se zatvrzele nesnášet. Přesto /nebo právě proto?/ mi nikdy z hlavy nezmizel. Je součástí mého života. /Chápejte, jak chcete./ Pro nás je hlavní, že chápeme my dva, že vím, jak se na něho usmát, aby věděl, co myslím já./ a nedovedu si představit, že jednou nebude. Mám ho šíleně moc ráda, i když jako jediný ví, jak mě dokonale rozčílit. Umí totiž i pravý opak. A on to ví.

Tváří se nevinně, ale stejně manipuluje a já to od něho beru, protože má v mém životě nenahraditelné postavení.

Ne, nechtěla jsem psát o žádném klukovi. Ale stejně jsem to nevydržela. Slibuji, že příští článek se bude týkat jen a jen literatury, památek a hlubokých myšlenek. Určitě...

Mnoho lidí náš vztah nechápe, chtěla bych proto jen říct, že mezi holkou a klukem může být pravé přátelství, pokud spolu /zažili všechno/ jednají na rovinu...

Závěr? Maďarsko bylo nádherné, on je skvělý, baví mě žít.
 


Komentáře

1 Smilesy Smilesy | Web | 2. srpna 2009 v 10:26 | Reagovat

Tvé články jsou hluboké, plné tvých emocí, pocitů... to se mi na nich líbí... ...

2 ViK ViK | Web | 2. srpna 2009 v 12:01 | Reagovat

Krásně se mi to vyprávění četlo :o)
Knížka je asi fakt zajímavá .. já jsem momentálně ponořený v detektivce od Dicka Francise.
Maďarština je asi docela melodický a zvukově zajímavý jazyk .. teda vlastně řeč :o)

3 Cínka Cínka | Web | 2. srpna 2009 v 18:17 | Reagovat

můžeš se zeptat na cokoli:) Ty hezčí jsou kupované, ty ostatní, zářivě barevné jsem upatlala s Fima:)

V Maďarsku jsem taky jednou byla. Líbilo se mi, že je ten jazyk úplně jiný, než ostatní, které jsem slyšela.

Ten nadpis je úžasný! Trochu mi připomíná mé zoufalé zvolání Prosím, neničte mi iluze!:) Ale nikdo to nerespetkuje:)

4 Cínka Cínka | Web | 2. srpna 2009 v 22:46 | Reagovat

Však tvá představa o sportovcích je správná:) Nemají umělecké nadání a vůbec neumí tancovat..:))
Budem! S radostí!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.