Správný sklon je ten lehce doprava a propiska nejlépe modrá.

20. srpna 2009 v 21:50 | Miriabel |  příběhy
Příběh a zároveň úvaha o životě. Možná je podána lehce netradičním stylem, ale mým cílem
nebylo Vás vystrašit či vyvolat nějakou mylnou domněnku. Jen snad... co mě jednou napadlo před spaním.


Ahoj Pane Bože,
máš na mě chvilku? Nevím, komu jinému se svěřit, obracím se proto na Tebe. Je těžké psát dopis na rozloučenou rodičům, kteří mi život dali, když si jej chci vzít. Oni by mi nejspíš neodpustili. Věřím, že Ty mne pochopíš. Bude kostrbatý, občas nepochopitelný, zdlouhavý a nedokončený. Stále věřím, že umíš podepřít ty, co klopýtají, dát cit těm, co stáv
ají se netečnými. A tak snad máš pochopení pro nás, kteří bereme si, co sami neuměli jsme si dát.

Jsi ten, komu jsem věřila. Ten, u koho jsem hledala odpovědi. Máš právo být i tím, kdo čte mé poslední řádky.
Na jednu stranu doufám, že obsah psaní necháš si jen pro sebe, na druhou - jako celé roky před tímto - doufám, že naše rozhovory uslyší ti, kterých se týkají.
Sebevražda je volání o pomoc, je to demonstrace proti něčemu, s čím sami pomoci si neumíme. Je řešením problému, který zdál se nepřekonatelným. Je důkazem osamostatnění a povznesení se nad malichernostmi života. Je možností jednou se nadechnout a nestresovat.
Je nadějí, že všechno dobře dopadne. Že někdo vyřeší vše za nás, když zjistí, jak na tom jsme a dá nám další šance bez ohlédnutí zpět. Je prosbou o kapku soucitu a porozumění. Odhodlaný vrah sám sebe ale už ví, že tohle jsou jen chabé naděje.
Žít znamená bojovat a my jsme boj vzdali, protože neumíme prohrávat a z občasných výher pocit radosti nepřichází.
Jsme slaboši a ublížili jsme blízkým, co snažili se pomoci. Ale jsme smíření a klidní. Už hodili jsme povrchnost světa a prchlivost okamžiku za hlavu. Necítíme lživou sílu naděje.
Prosím, snaž se pochopit. Vím, že máš moc práce a hledat skulinku v té časové smyčce pro ty, co ztratili Tvou důvěru, je nemilé.
Mám Tě ráda a vždycky budu. Za to, žes mě provázel tím dlouhým životem, žes mi dal šanci a ukázal vůni štěstí. Žes mi otíral slzy lehkým vánkem, když první krůčky nevyšly podle plánů. Když držel' s mi palce a zavíral oči při prvním polibku. Radili jsme se spolu, jestli rozhodnutí má správná jsou. A ty' s mi pomohl, nikdy jsi mě neodmítl, nekřičel a nerozčiloval se a já Tě mockrát zklamala.
S tímhle rozhodnutím nesouhlasíš, viď? Cítím to, ale já už se rozhodla.
Prosím Tě, dej, ať mohu v Tvé blízkosti setrvat i nadále.
Já... svěřuju se Ti... celá.
Protože Ty víš proč a nemusíš se trapně ptát, protože Ty' s mě nikdy neopustil, na Tebe jsem nemusela čekat a bát se dalších dnů, že jednou nebudeš. Jsi věčný, jsi stálý, jsi jistota.

Dej vědět rodičům a kamarádům, že se tam mám dobře, i kdyby bylo všemu jinak. Pofoukej jim ránu, jak jsi to pokaždé dělal mně. Ukaž jim cestu a dohlídni na ně, ať zvládnou svůj úkol lépe než já.

Už musím. Mej se, Pane Bože.

Na shledanou!

Nevím kdy, nevím jak, ale snad odpovědi na nezodpovězené otázky teprve naleznu.

Ráno našli tenhle dopis na jejím psacím stole Kdo ví, jestli si jej adresát přčetl, jestli vůbec musel, když obeznámen je stejně o všem. Možná si mysleli, že chápou, každý našel v těch několika řádcích zrníčko, které zaselo pochyby, zda se choval vždy správně. Vyklíčilo v sebeobvinění.

Celý život si přála být pochopena, ale nikdo její řečï naslouchat neuměl.

Taky chtěla, aby nám Bůh zjednodušil životní kroky. Přála si přehrání kratičkých videí, která ukáží, jak změní se svět kolem vás, řeknete-li ano, či ne. Zatím funkce nebyla zavedena, prý by to nebylo napínavé, žít.

Doufala, že na ni nikdo nezapomene, že všichni budou mít strach zmýlit se a rozmýšlet se začnou dýl. Ale po krátké chvíli jim z paměti vypadla. Možná vzpomínku raději vytěsnili. Lidi nemají rádi špatné konce a tak je ze vzpomínek neúmyslně vystřihují.

Zavřeli stránku a načli další kapitolu. Ta kapitola začíná na stránce 253.
 


Komentáře

1 Alenka Alenka | Web | 21. srpna 2009 v 13:32 | Reagovat

Určitě jsi mě, jakožto věrnou čtenářku Tvých řádků :), tímto netradičním dílem nevystrašila. Naopak jsi mi připomněla dobu pár let zpátky, kdy mou mysl obklopovaly podobné myšlenky. Kdy jsem čekala omluvu od lidí, kteří mi ublížili, avšak té omluvy jsem se nikdy nedočkala. V té chvíli se člověk smíří sám se sebou, se svým životem, začne brát všechny jeho stránky - ať už kladné, či záporné, a vnímá jej přísnějším pohledem. Někdy musí být člověk tvrdý k ostatním tak, jak tvrdí jsou oni i život k němu. Takový je život, co více k tomu napsat :)

Víru máme společnou, i když já víc než v samotného Boha věřím v jiné napozemské síly, třeba osudovost. :)

2 Smilesy Smilesy | Web | 27. srpna 2009 v 19:41 | Reagovat

Wow, parádní povídka. Moc mě zaujala.

Re: No, s tím Klubem jsem na tom stejně... já už to neřeším...co nadělám - nic. Ale mrzí mě to, že to bere tak nějak na lehkou váhu.

3 Cínka Cínka | Web | 1. září 2009 v 22:03 | Reagovat

Teď koukám, že tu není žádný můj komentář.. A já si byla skoro stoprocentně jistá, že jsem tu nějaké to slovo nechala..:)
Je to krásné, působí to na mě moc dojemně.. Nutí mě to zamýšlet se nad některými pasážemi a větami.. Ostatně jako mnoho tvých článků;)
Neumím chválit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.