Jsou otázky, na které neexistuje odpověď.

15. srpna 2009 v 1:32 | Miriabel |  názory
Seděli jsme jednou s kámošem v

čajce, celou místnost ozařovalo jen
světlo svíčky a byli jsme tam
už úplně sami. Najednou se rozh
ostilo ticho, on se po chvíli ptá: 'Mělas někdy s někým úlet? Že ty nejsi tak růžová, čistá a naivní, jak si myslí ostatní? Já jim to říkám pořád.' Vykulil na mě oči a čekal na odpověď, která rozluští
všechny problémy.



Bylo těžké něco říct, odpověď totiž neznám sama. Co je to úlet? Jen si 'užít' s neznámou osobou, která se nám líbí, a pak jít dál? Zapomenout ze dne na den? A vy si fakt myslíte, že to jde? Že je všechno tak prosté a jednoduché?
Nebudu se tvářit jako ta růžová naivka, kterou ze sebe údajně /ale nemyslím si to/ dělám. Je mi jasné, že existují i vztahy bez citů, lásky, založené jenom na penězích, postavení, budoucnosti. Ale upřímně jim moc nerozumím, nejsem jejich zastáncem. Vím jistě, že bych raději neměla nic, ale byla s tím, koho miluju, kdyby on mě měl rád stejně jako já jeho. Protože kde je láska, jde všechno. Pohled na svět je jasnější, bdělejší a problémy se dají zvládat levou zadní. Za to kupa peněz, drahé dárky, luxusní auto, vila s bazeném, tuny oblečení, zní možná lákavě, ale jsou to jenom věci, které se okoukají, omrzí. A pak se ze společného života stane noční můra. Za peníze si lék, který by onu pravou lásku vyvolal, prostě nekoupíme. Neuměli jej zatím vyrobit, bohužel.

Bylo to, co se stalo tenkrát v tu noc, kdy mi konečně došlo, jak se věci mají, a že člověk se nezmění, úlet? Mám pocit, že ne. Takhle se na věc může koukat jenom ten, kdo podobnou věc nikdy nezažil. Jinak asi víte, že i když se oba tváří lhostejně, pohled á la nic se neděje, tohle nemá s city nic společného, stejně minimálně jeden tajně doufá, že ta noc nikdy neskončí, že pokračovat se dá i ráno...

Kdybych měla popsat všechny pocity, které mi tenkrát prolétly hlavou, byli bychom tu do rána. Zpočátku pokušení a strach z toho, co přijde. A pak temno, pro jistotu. Najednou si uvědomíte, že to úkrutně bolí, tupou bolestí, kterou neumíte zastavit. Dojde vám, že vás objímá člověk, kterého jste měli šíleně rádi. A teď děláte ohromnou blbost, ale ten cit, nechci mu říkat láska, jen nevím, jak jej jinak nazvat, vám zatemnil mozek, zavřel oči.

Nejvíce bolí procitnutí. Moment, kdy si uvědomíte, že tklivá melodie znějící z jeho úst, jež vychvaluje váš vzhled až do nebes, není to, co si přejete slyšet. Chcete slyšet 'mám tě rád' a ne 'jsi krásná'. Nezajímá vás, že jste atraktivní, v tu chvíli toužíte po něčem hlubším a mrzí vás, že ten člověk není první, koho zaujala jen skořápka.

Najednou ty doteky nejsou příjemné. Každým novým jen sílí ten žár, který už stihl popálit celý vnitřek vašeho těla, tak moc to bolí. Chcete se vymanit, ten druhý nemusí chápat. Pokud nepochopil, je škoda všech slov. Není to vzrušující, je to potupné. Není to zážitek, je to pád do bezedné propasti vlastního nitra.

Pak přijdou jen výčitky svědomí. Nemuselo se stát moc, ale vy si vyčítáte, že bylo vůbec něco. Nebyla to láska, snad jen ta nekonečná přitažlivost, ale stejně za tím bylo i něco málo navíc.

Zklamete sami sebe, to nejvíc. Pak vás taky mrzí, že to tímhle skončilo, že tím skončilo i kamarádství, tenoulinkou pavučinkou tkané. Co řeknou ostatní je vám úplně jedno. Nemohou totiž pochopit, vžít se do vás. Je lehké odsoudit, ale těžsí se podívat do hloubky.


Jsou věci, které kdyby se nestaly tenkrát, staly by se potom. Musíte je zažít na vlastní kůžu, abyste zjistili, že další ověřování necháte na jiných, tenhle styl není nic pro vás. Nelitujete, není čeho. Vzpomínky raději vytěsníte z paměti.

Na otázku: 'Je lepší něco, ale jen poloviční a nevýrazné, než nic?' Odpovím: 'Nic.' Nic vás nespálí, nic neznamená nic, a oroto po něm nezbudou žádné výčitky svědomí. Z niučeho se dá udělat vždycky něco, ale z něčeho nic jen těžce.
A navíc - poloviční nemastné neslané něco - nenahradí všechno. /Rozuměj, úlet nezacelí rány na srdci toužícím po daleko hlubším citu./

Má odpověď kamarádovi byla zamlžená a nejistá. Připadlo mi, jako bych se na ten tenký led zvažování dostala znovu, jen ta atmosféra byla trošku nepříjemnější. Nevím, jestli to byl úlet. Možná to ani nezašlo tak daleko, abych situaci mohla takto titulovat. Ale kdo určuje hranici? Našla bych tisíc možná... jedno vím ale jistě, měla jsem moc ráda na to, aby to byl 'jenom' úlet, byla jsem šťastná, že jsme spolu a bylo mi jedno, že on to bere jinak. Poprvé jsem dokázala ušlapat svou hrdost a dělat, co chtěl on. Pro tu krastičkou chvíli špatně pochopeného štěstí. Jestli to byla láska? Nikdo neví. Co to vlastně bylo, už taky nikdo neví. Co chtěl on a co já, ví snad už jen Bůh...

Ne, nevrátila bych čas. Neměnila s někým jiným. Tohle se mělo stát, měla jsem se poučit.
 


Komentáře

1 Alenka Alenka | Web | 15. srpna 2009 v 11:21 | Reagovat

Nejprve musím přiznat, že mě Tvůj článek uchvátil svým mistrovským stylem, jak je napsaný.  A také mi opět přijde, jako bys mi mluvila z duše. Chystala jsem se na blog napsat článek, který měl mít dočista podobný, ne-li úplně stejný obsah, ale když jej tu máš Ty. :)

Myslím, že se v něm nejedna duše, která si myslí, že by ji naplnilo třeba jen pár polibků, nalezne. Jenže já sama dobře vím, že chvilkové štěstí je pomíjivé a navíc není úplné (i když u mě o žádný noční úlet nikdy nešlo, nikdy neskončilo dál než u nevinného náručí).

Věřím ale, že i my se jednou dočkáme a od toho našeho vyvoleného slůvka "mám Tě rád" uslyšíme.

2 ViK ViK | 16. srpna 2009 v 12:35 | Reagovat

Tak já neměl ještě ani ten úlet. Ale nejsem si jistý, jestli je to to, o co stojím.
Hezky jsi to napsala :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.