Je to těžké,

11. srpna 2009 v 0:24 | Miriabel |  koš
...uklízet složky v počítači, mazat staré a zbytečné soubory, chtít ulehčit paměti. Myslela jsem, že tím odlehčím i svému životu a on se stal přesný opak. Jak to? Nechápu.
Neumím zapomínat, neumím jít dál, a přitom se snažím. Tolik chci. Možná se snažím až moc, a když konečně vypadnu z toho kolotoče, spadne na mne ze shora tíha všech těch odpíraných vzpomínek.
Píšu si s bývalým klukem na icq, protože mi dodává nadějí, každé jeho slovo mi říká 'Podívej, i s ním je to zas krásné,' protože nejsem schopna posunout svůj svět směr budoucnost, hodně dlouho mi trvá než si na lidi zvyknu, než jim začnu důvěřovat a cítit se s nima dobře. Už ani nevím, kde najít sílu a odhodlanost pro poznávání nového.


Ráno a večer před spaním čtu povinnou četbu, přes den jsem na kole nebo chodím běhat, k večeru procházky s kamarády. Barevné oblečení a věčný úsměv doplňují mou image věčně šťastného a spokojeného člověka. Nestěžuju si, že se nudím. Neříkám 'Je mi smutno.' Nechci působit na lidi negativně a slabě.
Nekouřím, nepiju, nemám úlety s klukama, raději fotím nebo sportuju. Někdy si říkám, že to zní moc dokonale. A bojím se, že to jednou uvnitř mne bouchne, že pak všichni poznají, jaká umím taky být.
A to nechci.
Nechci, aby někdo věděl, že po večerech myslím na to, co by mohlo být, kdyby... Že ho pořád vidím před sebou, při každé příležitosti. Nepamatuju si vůně, ale jak voněl on prostě vím. Že mi jej připomene každá maličkost a mé sny nepatří nikomu jinému. Pořád doufám, tuhle naději mi nikdo nemůže vzít. Zabil by tím mou motivaci pro všechno, co dělám, zničil víru v každý nový den.
Pořád si říkám jednou... A i když už se mé já pro okolní svět smířilo s tím, že jednou nenastane. To vnitřní věří.

Nesnáším konce a je mi jedno, že dávají šance novým začátkům. Chtěla bych, aby bylo všechno napořád. Nechci se loučit, ztrácet a nenalézat, měnit, kráčet vstříc novému, do neznáma. Často za sebou zabouchneme vrata, co vedla do tolik známého a oťukáného prostředí, přitom nevíme, co od nás očekávají tam, kudy vede ta zatím neprošlapaná pěšinka...
 


Komentáře

1 Alenka Alenka | Web | 14. srpna 2009 v 14:15 | Reagovat

Ano, někdy se schováváme za tu iluzi, díky které nás druzí mají právě takové rádi. A tak nosíme barevné oblečení, máme hodnotné zájmy a hýříme pohodou. Avšak někdy se naše skutečná osobnost schovává hodně hluboko pod povrchem toho letmého úsměvu.

Důležité ale je nezůstávat sama se sebou, se svými pochybami, myšlenkami. Věnovat se tomu, co Tě baví. Být s lidmi, které máš opravdu ráda. :) Věřit a doufat, ale hlavně žít. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.