Hubnutí

5. srpna 2009 v 0:32 | Miriabel |  koš
Hubnutí je kolotoč, do kterého jednou vstoupíš a nikdy se nedostaneš ven. Hubnout je jako dostat do bludiště, občas zabloudit, pak se zase vrátit a jít správným směrem, ale nikdy nenajít cíl. Hubnout znamená hodiny odříkání, přemáhání a jen nepatrná radost z výsledků. Chvilku být nahoře, ale pak si uvědomit, že jsme stejně pořád na začátku. Musíme pokračovat dále, až... do cíle, který se ale stále posouvá. Vždycky budeme chtít více, než máme. Hubnout je jako hledat odpoveď na otázku o dokonalosti. Ale rozluštit její tajemství se nám nikdy nepovede.



Dostaneme se do toho náhodou, ale nenajdeme cestu ven. Není. Je to jako droga, která ale sama o sobě, v malém množství, není nebezpečná. Nikdo si ze začátku nevšimne, že jsme pod vlivem, a pak už je třeba pozdě. Myslíte, že to jde dostat z hlavy? 'Vyléčit?' Ale kdeže, to jsou jenom řeči, uklidňování, naděje.

Nebudu vám tady psát, ať s tím nikdy nezačínáte, tuto úlohu přenechám ráda jiným. Jen bych vám chtěla říct, že i když o tom nikomu nevyprávíme, i když vypadáme na první pohled 'v pohodě', stejně to v sobě pořád máme. Ten obrovský strach, který získává s každým dalším přibraným kilem obludné rozměry.
Může vás na nějakou dobu opustit, vyvolat ve vás plané naděje, že už se nevrátí, že stačí silná vůle. Ale jsou to jenom ukolébavky, které na chvilku nechají naší mysl podřimovat nebo spíše ten nutkavý pocit, jenž se do nás dostal, ani nevíme jak. Čeká na malinké zaškobrtnutí a zase vyvře na povrch. Podruhé to může být lepší, ale třeba i horší.

Jednou se kouknete do kalorických tabulek a ony se vám vštěpí do paměti. Smějete se, ale ony už do vás pronikají, a pak, když je před vámi jídlo, se ty hrozivé oči obav zvětší a vy se do nich propadáte, najednou víte, že tohle nejste schopni pozřít. Nesnášíte, když vás někdo pozoruje při něčem tak špinavém. Nevíte, kolik vám dneska povolí sníst, jak dlouho budete moct sportovat, proto se vám klepou ruce a jenom si přejete, ať se ty kalorie vypaří, spálí.
Proč všichni berou jídlo jako samozřejmou věc, co hůř - jako požitek?

Není lepší jíst pouze doma, sám se sebou, hlavně zeleninu, občas ovoce a trochu toho 'normálního' jídla? A pak jít běhat, plavat, prostě nějak cvičit? Bez dohledu, bez nanuku po obědě...Raději se vybít, vyčerpat.
Existuje krásnější pocit, než dívat se na sebe do zrcadla a vědět, že dneska jsem to zvládla? Že jednou se té dokonalosti alespoň přiblížím?
Sama nevím, co pro mě znamená dokonalost, jaký mám cíl. A taky moc dobře vím, že postava se stejně nemění, rysy zůstanou stejné, ať mám o pět kilo víc či méně. Začalo to v hlavě a v ní by to taky mělo skončit, ten pohled do zrcadla je jenom záminka. Je to náhrada, řešení jiného problému skrze neustálého hlídání sebe sama.

Vím, že mám život pod kontrolou. Mám pocit, že jsem silná, že mě nic nerozhází. Kdybych se nad tím zamyslela více, zbortí se mi svět jako domeček z karet, vím to. Vím toho o hubnutí už dost, ale taky je mi jasné, že budu vždycky toužit po té nadpozemsky opojné kráse. D O K O N A L O S T.
S E B E K O N T R O L A. To jsou vlastnosti, které obdivuji.

Nejsem dokonalá, občas ujedu a udělám něco špatně. Jsou měsíce, kdy je všechno v klidu, a pak zase ty problémové, které řeším tímto stylem. Každý má nějakou únikovou cestu před problémy. Já zvolila tuhle.
Už dávno nejsem ta hloupoučká puberťačka, která si myslela, že cesta vede skrze hladovku... To byl začátek, který nastartoval možná doživotní nutkání. Musím mít v životě pořádek, jistotu, že dostatečně sportuji a jím zdravě. Pak je to v pohodě, nezajdu už tak daleko jako dřív. Ale mám panickou hrůzu z cukru, tuku, nezdravého způsobu života. Z toho, že jednou budu tlustá. Že někam pojedu a budu muset jíst před někým jiným než rodiči /a jedním, dvěma nejlepšími přáteli/.
Tohle není normální. Ale vyrovnat se s tím musím sama.

Když jsem začínala a to už je hodně dávno, říkala jsem si: 'Mám to pod kontrolou. Budu chtít a přestanu.' Ale už v tu chvíli jsem věděla, že si to neřeknu.
Pak přišly těžké časy, vyhrabala jsem se z nich, jenomž po klidném, pohodovém období se to zase zvrtává. V menších dávkách jako tenkrát, ale ne v tak malých, abych od toho nutkání měla na chvíli klid.

Každý z nás si říkal, že ví, jak za tím udělat tklustou čáru, nikdo se o ni však pro jistotu nepokusil.

Ještě pořád chcete začít? Závidíte těm modelkám, které se jen plouží světem, jsou otroky vlastního těla?

Pokud ano, přeji šťastnou cestu, celoživotní putování. S překážkami, bez cíle. Často se na nás v dáli zubí paprsky světla, běžíme, aby nám alespoň pohladily tvář. Cestou zaškobrtneme a záře naděje se našemu zraku vzdálí. Vstaneme a vstoupíme do koloběhu zpátky...

Hubnutí nevede k hezčí postavě, jen k neustálým obavám.
 


Komentáře

1 Alenka Alenka | Web | 5. srpna 2009 v 8:27 | Reagovat

Drahá Miriabel. Nejprve musím smeknout před tímto článkem, jakým mistrovským způsobem je napsán, i když Ty bys jistě byla mnohem raději, kdybys do něj nemusela vložit takovou část sebe, kdyby nemusel být až tolik osobitý, viď. Netušila jsem, vlastně bych si ani nepomyslela, že se Ty, potýkáš s hubnoucím kolotočem. Že Tě pohltil a Ty se v něm stále dokolečka točíš. Nenapadlo mě to. Což je důkaz toho, jak své spřízněné duše, byť virtuální, tak málo známe, že nás mohou překvapit.

Říká se, že "Cesta ke štěstí znamená naučit se být se sebou spokojený." nebo "Skutečná krása se ukrývá uvnitř." Jenže někteří lidé s sebou musí být spokojení NEJPRVE navenek, aby nalezli svůj vnitřní soulad; čímž jsme se dostali k jádru problému. Člověk by se měl naučit mít rád takový, jaký je.

Možná se na chvíli nad výše uvedenými moudry a radami zamyslíš, ono to skutečně pomáhá. A aspoň na okamžik Tvé rty vykreslí úsměv. A pokud se Ti následně něco v Tobě bude snažit našeptat, že realita je jiná, ať otevřeš oči, tak tomu hlasu nenaslouchej. Protože to je pouze klamná ozvěna minulosti.

Nech to za sebou, hodně daleko. Ať už se to nikdy nevrátí.

Držím palce, ať jednou sama dokážeš učinit za tím silnou čáru. Věřím tomu, že to dokážeš. Věřím Ti.

Mám Tě ráda. :*

2 Krvavá Krvavá | Web | 5. srpna 2009 v 9:56 | Reagovat

Ach, Miriabel...
Tak ráda bych napsala něco nového, něco co by tě uklidnilo, pomohlo ti.. Nejsem toho ovšem schopna. Tvá slova mi zasáhla hluboko do srdce a já se znova, jako už tolikrát, podívala dovnitř.
Proč jsme, sakra, všichni tak strašně stejní? Neustále bojujem. Sami se sebou, protože asi jiný nepřítel není?
Ach, Miriabel...
Prosím, ať to pomine. Naději musíme pěstovat a doufat, že jednoho dne bude silná, silnější než se nám zdálo.
Doufat a spoléhat na to, že lidi nejsou sloni a nemají jejich paměť - třeba jenou zapomenem na to všechno. Třeba přijde zázrak, zlom. Konec toho všeho a začátek bude nadosah...
Třeba poputuješ do Indie a tam narazíš na hlubší tajemství světa.. :)

3 ViK ViK | 10. srpna 2009 v 9:19 | Reagovat

Začíná to u dobré vůle shodit pár kilo a končí to, jak píšeš, závislostí. S tou poslední větou souhlasím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.