nezapomenutelní :) mým způsobem milovaní =)

4. července 2009 v 23:54 | Miriabel |  miriabel
Je léto. Venku svítí slunce (občas), většina holek zahodila kalhoty na dno skříně. Tváří se, že jsou povolené jen sukně. Všichni jezdí na kolech, běhají, opalují se, jen tak se flákají, spí, čtou, fotí, prostě dělají věci, na které jim přes školní rok nezbývá tolik času. Nejsou příležitosti.
Jsem asi výjimkou, ale dělám to stejné, co přes celý školní rok. Chodím k doktorce a zase zpátky. Kapu si kapky do uší, nosu, jím antiniotika a modlím se, aby prázdniny ubíhaly pomaleji. Aby na mne počkaly. Čas se ale zatím stejně nezastavil...


Musím myslet na toho jednoho, se kterým je obloha průzračně modrá a slunce září víc než jindy. Sedíme jen tak na lavičce, koukáme do neurčita a sníme příběhy o budoucnosti plné splněných přání. Podívá se na mne a můj svět se zasekne. Na malou chvíli, která má velký význam.
V jeho očích se zračí celý náš společný příběh. Někdy se ptám, vidí to stejné on v mých? Ale asi jo. Protože se nemusíme ujišťovat, my víme.
Máme své světy, které byly na zlomek života spojeny.

Pak taky na toho druhého. Na ty nekonečně dlouhé procházky po škole, úsměvy a záchvaty smíchu. Upřímné rozhovory a pohledy do těch velkých tmavě modrých očí. Jak jsem si přála, abych se v nich jednou utopila a už nemusela žít v té beznaději, ale ono se to stejně nepovedlo. Stejně mezi náma stála vždy překážka. Jeho laxní styl myšlení a ten zelenooký, pro mě navždy jediný.
Přála jsem si, aby byl o trochu jinačí, ale člověka nezměníte. Chtěla jsem mít ráda víc, ale citům neporučíte. Přemístit se v čase taky neumím.

Pak na toho dalšího, co má taky modré oči a nejlepší hlas s nejroztomilejším tónem, nejkrásnější přízvuk. Hodiny na icq, s nadějí, že se snad ještě někdy uvidíme, že ho obejmu a nikdy nepustím tak daleko, jako je teď.

A pak ten poslední, co na něho myslet nechci. Ale musím, neumím to jinak. Ještě neopustil můj svět. Stále ne. Už tady o něm bylo zmíněno vše a stejně pořád nic. Museli byste jej poznat, aby se vám měkkost jeho hlasu, tajuplnost toho večera, kdy zářily na obloze hvězdy, vryla navždy do paměti. Pohled, který znamenal vše a zároveň všemu bránil. Věděl a zároveň se snažil popírat.
Paradox, který si asi nikdy neodpustím... říkala jsem si zůstanem kamarádi a ono to bude napořád fajn, lepší než vztah a pak, kdyby to nevyšlo, trápení s koncem jednou provždy. Takhle jsem to nechtěla, přesně tak ne. Přesně tak to dopadlo. Zatajená láska, popřené city a plitký, neurčitý konec.
Co půl roku si napíšeme smsku, zeptáme se jak se máš?.

Není to láska není to zlo, jenom se nám to nepovedlo...
Vzpomínat i zapomínat a voči při tom zavírat.
(Wanastowi Vjecy)
 


Komentáře

1 Alenka Alenka | Web | 5. července 2009 v 18:34 | Reagovat

Vím jistě, že prázdniny na Tebe počkají :) Přečci jsou ještě v začátcích ;)
Co se týká těch, kteří okupují Tvé myšlenky, tak bych se nejvíce přiklonila k panu prvnímu, pokud bych si mohla vybrat. Protože ten pravý je ten, s nímž si navzájem nemusíte vůbec nic dokazovat, jen stačí, že o svých náklonných citech oba víte :)

2 cannelle cannelle | Web | 5. července 2009 v 23:11 | Reagovat

Prázdniny počkají, to se neboj, počkají na tebe s celou svou intenzitou slunných dní a plážovýho písku a smíchu a vůní táboráků. Ležet teď v posteli a brát ATB nestojí za nic, to člověka pak akorát napadají zkázonosné myšlenky...

3 Katullka Katullka | Web | 8. července 2009 v 10:48 | Reagovat

Tohle jsou přesně ty myšlenky, co by měly být zachovány na papíře. Aby se člověk mohl vracet, když zapomene, jak se cítil...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.