Ty to ještě nevíš? Tuším. Ale jistá si touhle variantou být nechci.

26. června 2009 v 21:05 | Miriabel |  deníček
Momentálně sedím celé dny u compu a plánuju tu nejbližší budoucnost, aby se na mě nakonec všichni nedívali jako na blázna. Ty ještě nevíš, co budeš dělat o prázkách? COŽE?
Ale popravdě... stejně k žádným závěrům nedocházím. Měla bych číst a stihnout si zapsat do už několik let neexistujícího čtenářského deníku třicet knih, které jsem prostě nepřečetla. Nechtělo se mi, byly lepší knížky a hlavně jsem pořád mělačas. Teď už ho fakt nemám, ale pořád mi to úplně nedošlo. Dostala jsem nové CDéčko, téma: Literatura. Moje noční můra, usínám a myslím na ni, probouzím se ze snu o nikdy nekončících zápiscích plných všech těch spisovatelů, o kterých nevím absolutně nic a mám pocit, že ani nikdy vědět nebudu.
Šílím.

Nedovedu si představit, že někdy odmaturuju. Jsem na to moc pohodlná, zamyšlená a věnuju čas úplně jiným věcem. Škola pro mě vždycky znamenala svobodu, kamarády a občas nějaké nové informace. A teď teprve zjišťuju, že to bylo zoufale málo...
Nedokázala jsem se cítit dobře a klidně při písemkách ve třídě, kde zkrachovaly vztahy... Neuměla jsem hrabat jenom pro sebe a neohlížet se na ostatní. Podkopávat nohy nejlepším kamarádům, abych si o stupeň zlepšila známku.
Pro mě nejsou nejpodstatnější známky, ale lidské vztahy, vystupování a charakter. Ruku v ruce s lidma, které miluju, překonávat překážky tvořené pouze věcma, které mě zajímají a obohatí, tak vypadala moje cesta ke štěstí.
Škoda jen, že se jako mávnutím kouzelného proutku zaklikatila do ztracena. Před některými lidmi jsem své problémy nedokázala utajit, což mě mrzí, protože chci působit ve všech situacích nad věcí. Problémy a já? Nic mě nerozhazí. Absolutně. A v podstatě tomu tak je. Až na jednu výjimku, o které už nebudu psát ;).
Já jen... nechci být smutná, a přesto jsem. Nechci tápat, ale nemůžu najít záchytný bod. Chci být silná, ale objevuje se jen slabost. Chci mít vůli, ale už žádnou nemám, o hrdosti nemluvě.
Já vím, tenkrát jsem taky nechtěla sedět v koutě a tlačit k sobě silou víčka, aby ty slzy netekly, ale párkrát jsem to nezvládla. Nechtěla jsem opovrhovat ostatníma, ale stejně jsem se kolektivu stranila.
Protože tohle je silnější než já.
 


Komentáře

1 Alenka Alenka | Web | 27. června 2009 v 13:40 | Reagovat

Třeba jsi jen jiná, trochu se odlišující. A to, že ses možná parkrát stranila kolektivu přeci není žádný hřích. Měla jsi pro to důvod.

Ach, mě čeká maturita za rok - a Tebe? Nikdy jsem neměla problém s prospěchem (snad vždy vyznamenání), jen se obávám, že celé to slova maturita pro mě znamená obrovský stres. Nemyslím tím ani ta kvanta učení, protože přeci trošku rozumný člověk se nemusí učit vše slovo od slova nazpaměť, stačí si jednotlivé souvislosti poskládat. Myslím tím stresem spíš psychický tlak..

Ale zvládnem to. Věřím Ti. :)

2 Cínka Cínka | Web | 2. července 2009 v 0:35 | Reagovat

Já mám ve svém čtenářském deníku zapsané tři knížky!:) Na čtení mi teď vůbec nezbývá čas.. Z povinné četby k matuře jsem si vybrala jenom to, co mě zajímá, ale i toho je ohromně moc. A tu knihu co čtu, už čtu půl roku a stále jsem v polovině..
Stejný názor na školu mám i já.. S učením to nepřehánět, nehrotit to kvůli známkám. Vážně jsou mi bližší kamarádi a dobré vztahy ve třídě než samé jedničky na vysvědčení. Možná právě proto mám školu ráda. Protože se do ní nechodím učit, ale beru jí jako možnost, jak být stále s těmi, se kterými si rozumím..:) A že nemám vyznamenání? Svět se nezboří..;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.