Školní rok 2008/2009 /Pozn.: Všechno, jen ne škola./

27. června 2009 v 9:43 | Miriabel |  koš
Seděli na lavičce a bavili se. Na obloze pomalu uhasínaly hvězdy a začínalo svítat. Schylovalo se k ránu. V tu chvíli jí připadalo, že jsou si nejblíž od té doby, co se poznali.
Pak přišla ona. Bavili se všichni dohromady, mezi řečí dívka chlapce objala a on ji hladil. Po nohách obličeji, objímali se...
Pak sjela jeha ruka z krku níže, ona si schválně nechala spadnout tričko tak, aby bylo vidět více než je společensky přijatelné. Ale oni asi na společnost ohled nebrali. Vypadalo to, že co nevidět zajdou dál...
Zvedla jsem se a chtěla odejít. "Kam jdeš?", zeptala se ona. Odpověděla jsem: "Spát". "A chce se ti?" "Eee, ne...," byla jsem zmatena a nevěděla, co říkat. "Tak tu buď," řekla. "Nechci vás rušit, zažbleptala jsem. "Neboj, dále to nezajde." *Šibalský úsměv*

Tenkrát mě ten tábor hodně zmátl. Mé růžové brýle, skrze které jsem koukala na některé lidi, zšedly /možná jen zprůzračněly/. Ale to jsem ještě nevěděla, že... že právě kazím něco dalšího. Soudím druhé, ale sama nejsem lepší.

Už mě nebaví pořád dokola koukat do profilů druhých na Facebooku nebo podobných serverech. Číst si rádoby vtipné hlášky a komentáře... Snažit se být někým za každou cenu, mít vlastní a dokonalý svět. Ale proč, proboha? Není to zbytečné, když je všechno stejně jenom virtuální? Dokonalé, ale nepravé.

Nebyl hlavně můj svět plný přetvářky? Nedělala jsem všechno pro to, aby si mě všiml? Aby se na mě podíval alespoň koutkem oka? Smála jsem se na fotkách s lidmi, se kterými jsem šťastná nebyla, jenom abych sama sobě, ale hlavně tobě, dokázala, že tu radost mám.


Chtěla bych toho strašně moc, nejvíce zapomenout. Nemusím se k tomu však vracet. Co trvá tak dlouho, asi jen tak neskončí. Jsou zážitky, které neodnese ani čas. Můžeme si to sugerovat, věřit tomu, ale stejně to není pravda.
A taky přestat nad vším tolik přemýšlet, ze všeho být hned nervózní a zničená. Říkám si, že to, co říkájí druzí mi přece může být jedno, že jsou mi všichni ukradení. Ale nejsou. A proto tady zase celý den sedím, čučím do blba a nevím, jak z toho ven. Připadám si úplně pitomě, ale neumím vyjádřit takový odpor, aby tohle všcehno skončilo napořád. Jsou lidi, kterým se snažíte vyhýbat a oni se stejně vracejí. Vždycky si najdou cestičku, byť velmi úzkou, jak se k vám dostat. Přijnou první nevyslovené pozvání (nebo je to spíš potlačované odmítání?). Cítím se zase nesvá a úplně hloupá...
Přeju si být jinou, lepší... ale ono to nějak nejde všechno...

Nedokázala jsem odmítnout lidi i za cenu toho, že si na mě jenom řešili svoje komplexy. Byla jsem strašně nesebevědomá a slabá. A hlavně, hlavně jsem se bála zůstat malou chvilku sama a dát porstor vzpomínkám proniknout na povrch.

Pak jsem chtěla skončit s blogem. Ale nikdy to nedokázala.

Je vzpomínkou, která ale pojí minulost se současností.
Je tady pořád a to, co jsem jednou napsala, zůstane. A připomene mi, jaká jsem byla a co jsem říkala. Vzpomene si, kdy jsem se chovala špatně a varujeme mě, ať to neudělám znovu. Naopak osvětluje ty správné chvilky a dává jim prostor vyplout na povrch.

Tak nějak vzdáleně, ale možná je to zatím hodně vzdáleně, tuším, že padám do pěkného průšvihu :). Už totiž vím, že nemá cenu se celé dny dívat do blba a doufat. Doufat a doufat. /Teď mi dochází, že je to zatím jenom nějakých 350 dnů, přibližně, ale pro mě celá věčnost./

Stihla jsem udělat nových pár blbostí, které hřály a vytvářely úsměv na rtech. I když nebyly správné. Možná jsem je ale měla dotáhnout do konce. Kdo ví...

Neohlížím se zpátky, protože jsem si to zakázala. Jdu naproti budoucnosti, vstříc tajuplnému neznámu. Bojím se, nechci, protože mě pořád něco táhne zpátky. Tím něčím jsou vzpomínky, ale nejenom ony. Je to touha po opravdovém štěstí nebo spíše po něčem, co pro mě štěstím bylo.
Možná se teďka více směju. Na první pohled určitě.

Pořád jsem si opakovala, že zapomenu na minulost, že už to neřeším. Jenom jsem si to nalhávala. Chtěla jsem to. A pořád se smála. Až moc nahlas na to, aby byl úsměv opravdový.


A hlavně jsem napsala tuny článků, ze kterých jste si teď přečetli úryvky. Články, které nikdy neměly být zveřejněny. Našla jsem v nich však pár publikovatelných úryvků.

Ale něco mi říká, že ani tenhle článek nezveřejním. Ne dnes... Protože jej nedokážu zkontrolovat, ani přečíst.

Co dodat? Udělala jsem pěkných pár blbostí a nežila přítomností, zarytě přesvědčená, že minulost už nic nepředčí. Teď k vám budu upřímná, hlavně sama k sobě, není to za mnou. A tuším, že budu muset ujít ještě hodně dlouhou cestu, než zapomenu. Než ty vzpomínky přestanou pálit, ale budou jenom hřát. Připomínat se, že tam jsou. Ale já ji ujdu. Už si na to věřím. Jsem připravená.
Alespoň tohle zatím vím.

Věty typu už se nikdy nezamiluju, zní jako cliché. A já tuším, že zamiluju, a že se příště nebudu chovat jinak. Protože pravá láska vyžaduje i trápení. Krásné věci mají totiž i odvrácenou tvář.
Jinak by nemohly být krásné.
Musíme dát víc než máme, abychom mohli bez výčitek brát.
Někdy to nevyjde ani tak, ale jindy třeba zase jo...
 


Komentáře

1 Alenka Alenka | Web | 27. června 2009 v 13:42 | Reagovat

Zajisté byl pro Tebe tento školní rok také přínosný, byl jedním ze střípků Tvé životní mozaiky. :) A kdyby náhodou chyběl, nebylo by to bez něj ono. Spousta věcí by nedávala smysl. Proto by měl být člověk rád za vše, co mu život přináší. :)

2 Jesí Jesí | Web | 27. června 2009 v 23:06 | Reagovat

Krásně napsaný článek, i když z něj mám spíše smutné pocity.Když někdo vede blog jako Ty, je to skutečně jakési připomenutí pro budoucnost. Ten článek mi vzal písmena, tím pídem slova a nemůžu snad ani vyjádřit to,co bych chtěla....Možná jen vzpomínky ...je to něco,na c si nemmůžema šáhnout, obejmout pdoívat se na ně, ale občas je to jediné ,co ná zbyde a jediné, co nám ubližuje a my se tomu nemůžeme ani podívat do očí...nevím jestli z tohohle je zřetelné,co jsme chtěla napsat....

3 ašu kešu ašu kešu | Web | 29. června 2009 v 8:58 | Reagovat

páni, to je dost smutně napsaný. tak.. lidi se v jádru asi moc nezměněj, stejně tak ty zůstaneš taková, jaká seš, ale přeju ti, aby to bylo lepší a mohlas vzpomínat i na příjemný a milý zážitky:)

4 Cínka Cínka | Web | 2. července 2009 v 0:20 | Reagovat

Tvoje články jsou takové.. ohromně hluboké.. Lepší slovo mě fakt nenapadá.. To co napíšeš je takové procítěné, je znát, že jsi hodně přemýšlivá.. Jó, něco takovýho mi chybí..:)
Se vzpomínkama se vyrovnáš.. Dřív nebo později, ale určitě to přijde. Já se ze své zamilovanosti vzpamatovávala taky něco přes rok a nakonec zapůsobila až "léčba šokem".. :) A možná je to ještě horší než před tím..:))

5 Suri Suri | Web | 2. července 2009 v 14:37 | Reagovat

Vše krásné co prožité bylo necht te stále hřeje v Tvém srdci a kouzlí úsměv na Tvé tváři, vše krásné co tě ještě potká ať má nádech a hloubku s jakou píšeš své články at je pro tebe živou vodou.
A nezapomen ze není minulosti ba ani budoucnosti...vždy je to právě přítomnost, kterou prožíváme....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.