Záleží na úhlu pohledu :) Ne všechno krásné je dokonalé.

26. května 2009 v 20:08 | Miriabel |  miriabel
Vím, že odborníkovi by se tahle fotka zdála všestranně špatná. Dívka na ní nemá zobrazenu část hlavy a vlasy zůstaly před objektivem schovány. A určitě nejenom to. Ale když se na ní podíváme z úplně jiného úhlu, alespoň já to tak cítím, vyzařuje z ní klid, radost, štěstí, nevinnost a upřímnost. /Moc nemám ráda fotky, ze kterých mizí přirozenost, aby uvolnila místo našpuleným rtům, pohledu kamsi nahoru a stále stejným cool gestům. Možná jsem divná a hlavně jedna z mála, ale mně to nevadí :)./ Líbí se mi právě přesně takové fotky, na kterých se nikdo o nic nesnaží, vzniknou úplně náhodně, příležitostně, ale přitom vypadají hezky a navíc vystihují okamžik. /Jo, vždycky tomu tak není a musím přiznat, že velká části takto vyfocených snímků mizí z povrchu počítačového jedním stisknutím tlačítka delete:)./

Fotka zobrazuje osobu, bez které si nedovedu představit, jak by můj život vypadal. Znám ji šíleně dlouho a naše zážitky, ale hlavně náš vztah, nejde popsat několika větami.
Když nám bylo 13, hrály jsme si na křehké dívky a mluvily jen a pouze jemným hlasem. Vydrželo to pár minut, pak jsme se /absolutně nekřehce a nevybraně/ kroutily v křečích smíchu v obchodě, který byl od našeho paneláku vzdálený dva kilometry a my v něm nakupovaly ten den už počtvrté. Neptejte se proč, prostě to tak bylo a nikdy už to pak nebylo lepší :).
Když nám bylo 10, vozily jsme spolu v kočárku panenky a snily o budoucnosti. O tom, jak se jednou umělohmotá miminka promění v živé děti. A neexistující tatínkové dostanou konkrétní podobu.
Když nám bylo 7, hrály jsme si s různými divnými individui, našimi tehdejšími spolužáky a sousedy, na rodinu. Obdivovali jsme zarostlou fontánu a zamýšlely se nad tím, jak do ní mohl někdo před desítkami let skočit a utopit se. Tenhle fakt dělal oranžové kachličky významnějšími, než by se mohlo na první pohled zdát. Taky jsme lezly po jehličnatých stromecha schovávaly se v křacích, přivazovaly se ovšem k listnatým :D.
Možná v 5 nebo tak nějak jsme spolu jezdily na kole a já jí nadávala do lenochů, protože byla o rok půl mladší. A o tu dobu slabší.
Ve 4 jsme si hrály se závojema na princezny. Ona byla prototypem princezny. Blonďaté dlouhé vlasy a křehká postava. Já mohla být akorát tak sluha s tmavými krátkými vlasy. Ale stejně to bylo většinou naopak :D.
Proč jsem začla 13? Protože pak se hodně věcí změnilo, hlavně tím, že se odstěhovala. Ale přesto všechno nenapíšu větu typu vzpomínky nezmizí nebo něco podobně dojemného, protože jsme spolu svým způsobem pořád. I když se měsíc nevidíme, nic moc se tím nezmění a pořád si máme, co říct. Teda, spíše času je vždycky málo. Je to pravé kamarádství. Takové, o kterém někteří jen sní a já ho mám. Musela jsem asi přijít o ten luxus, být s ní každý den, abych si tolik věcí uvědomila...
Kdybych byla hodně upřímná, možná až hnusně, napíšu vám, že si svůj život nedovedu představit bez dvou osob. Jednou je ona a druhou někdo, koho jsem pomalu /Nebo hodně rychle? Ani nevím./ ztratila, taky bez rodičů. Jinak mám kolem sebe určitě hodně lidí, které mám ráda a jsou fajn, ale nikdy to s nimi nebylo tolik upřímné, krásné, opravdové. Vztah s nimi mě nedonutil létat v oblacích a smát se do vyčerpání.
Tito dva však dokázali obohat můj život, dali mu smysl a ukázali správný směr.
 


Komentáře

1 ašu ašu | Web | 27. května 2009 v 13:02 | Reagovat

nene, neni, tyhle nám žijou doma pod podlahou:D

2 Eveee Eveee | 28. května 2009 v 20:02 | Reagovat

Nechci tenhle článek kazit dlouhými hloupými komentáři. Mylím, že řekl vše i za mě, že to cítím podobně a jsem ti za hodně věcí vděčná a nejen za tenhle článek..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.