Příště už to budeme my.

18. května 2009 v 19:19 | Miriabel |  názory
Byla sobota večer a já neměla klasicky náladu na nic. A už vůbec ne na čajku či něco podobného, chtělo se mi být doma a číst si nebo snít, což mi jde asi nejlíp:). Nad tím, jak všechno bylo super /klasicky/ a teď už není ani trochu. Nakonec mě ale kámoška donutila, málem násilím:), ven a nelituju doteď, i když...

První jsme se procházely noční ulicí, kde svítí pouze sem tam nějaký obchod a několik ještě neporouchaných pouličních lamp. Nakukovaly jsme do výloh a hodnotily tabla letošních maturantů. Ani nevím jak, ale rozhovor se najednou stočil nebezpečným směrem. Jaké bude naše tablo, poslední zvonění, maturiťák? A bude to všechno vůbec? Nebo se naše třída klasicky nedohodne a my si s sebou neodneseme hezkou ani tu poslední vzpomínku...
A pak nám taky došlo, že nám to bude neskutečně líto, najednou ty lidi nevidět každý den, neposlouchat jejich /i když někdy trapné a pořád stejné/ vtipy a narážky. I když nám všichni nepřirostli k srdci /ale většina jo, nebudu si hrát na pyšnou/, nedovedeme si život bez nich představit.
Snad to tak má každý, snad to, co přijde, musí přijít a třeba to bude i hezčí. Ty skoky do neznáma jsou někdy příliš prudké a bolavé, ale jsem si jistá, že všechny přijít musí, protože nás svým způsobem posunují dál, do neznáma, kterého se bojíme a dobrovolně bychom do něj nevkročili.
Celá ta procházka byla divná a vůbec ne pozitivní, ale měla něco do sebe. Donutila mě si spoustu věcí uvědomit, nelpět tak na přítomnosti a přestat se bát o to, co mám zrovna teď.
Možná to nebylo jen blížící se maturitou... ale taky tím, že v zimě jsem tou stejnou ulicí šla s jědním klukem, kterého jsem, hmmm, nooo... měla ráda. Za ty krátké chvilky s ním jsem prožila víc než za hodiny či dny s jinýma lidma. Bylo to vánoční, krásné, tajuplné, mokré :).
Dodneška na to vzpomínám se zasněným pohledem, ale nechtěla bych vrátit čas. Mít tu schopnost, nebudu šetřit a probudím se rovnou rok zpátky, s možností všechno napravit. Ach, ta možnost, změnit úplně všechno jedním přetočím času, je lákavá, dokonalá, leč nemožná...


Někdy vám třeba povím o zelenooké kočce, která mi skočila jen tak na ramena a nocích trávených před vchodem do kostela, ne však teď :)
 


Komentáře

1 *Miss.Thin* *Miss.Thin* | Web | 18. května 2009 v 19:28 | Reagovat

jukni pls.na muj blog a napiš pár komentáříků...je to blog o kráse, dietkách, zdraví...módě...atd.testy, jak jsou tvé vlasy doopravdy staré nebo jaký jsi typ jedlíka...článek GIRL WITH 23KG!...a mnohem více na mém bločku...určitě jukni:)papa:*NEW ČLÁNEČKY!!!!!!!!!!NO CELLULITE, MEGA NÁVŠTĚVNOST,pixelky bo ADOPTUJ SI PIXELKU...ATD.
...přihlas se a ZHUBNI DO PLAVEK...:*
+CVIKY NA SEXY POPRSÍ!!!...

2 !_!_! Alec Volturi !_!_! !_!_! Alec Volturi !_!_! | Web | 18. května 2009 v 19:28 | Reagovat

Awoooji... plsky zvu te na muj blog... pod zahlawiiim najdes odkaz na sonc... plsky dej hlas Ashley Greene!!! MOOOC PROSIIIM!!! Muzu i oplatit... a staci i kdyz jen nakouknes... Plsky jinag moc cool blog...

3 Eveee Eveee | 19. května 2009 v 17:50 | Reagovat

Krásný článek :) A asi máš pravdu.. Skoky jsou často dost nepříjemné, o to více,když si budoucnost idealizujeme. Pak však zjistíme, že změnou prostředí se neměníme my.. děláme stejné chyby, chováme se podobně a žijeme stále v témže světě... Možná si pak spíše uvědomíme, co je pouhopouhá iluze a náš život ztratí kouzlo nadpřirozena..

4 Jesí Jesí | Web | 19. května 2009 v 18:40 | Reagovat

Je to divné, ale také jsem nad tím přemýšlela, a docela mě píchlo u srdce. Co člověk bude dělat dovede si bez těchto lidí vůbec představit další dny či roky svého života?
I když naše třída taky není zrovna ukázková věřím, že nebudu zklamaná z loučení :)
Jinak článek si napsala moc pěkně, líp bych to nenapsala:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.