Okamžik, který se už nebude opakovat.

2. května 2009 v 18:33 | Miriabel |  fotky
Minulý týden rodiče konečně koupili CDéčko LET IT BE od Beatles:). Už jsem ani nedoufala a najednou leží přede mnou na stole. Spokojenost největší;).
Když začla hrát písnička Let It Be, najednou se mi připomnělo to jedno letní odpoledne, před necelými čtyřmi lety. To pozdní odpoledne, plné nadějí a očekávání, těšení se na budoucnost a zároveň strachu z toho, co přijde, z neznáma. Ale byl to takový ten růžový strach, jestli jej znáte. Opředený pavučinkou, která slibuje, že to, co příjde, bude zajímavé, vzrušující, nevšední. I když třeba potom není.

A tak stejně to bylo i tenkrát. Ten skoro vystěhovaný byt, přiotevřené okno, které pouštělo do pokoje slunce, zářicí na nás dvě v tomhle místě naposled.
Vážně jsem si myslela, že to bude fajn. Věřila jsem. Psala nekonečně dlouhé dopisy na rozloučenou a neřešila, nepřipouštěla si, co ztrácím.
/Nesnáším ty momenty, kdy o něco přicházím. O něco, co mám tolik ráda, co mi dodává chuť k životu a jistotu... ale zároveň vím, že nejde nic udělat, že už to tak je a asi i být má./
A taky jsem neznala ten pocit prázdnoty a beznaděje.
Sedět a koukat do prázdna... jen tak snít.

Yeah there will be an answer, let it be
Let it be, let it be
Let it be, let it be
Whisper words of wisdom, let it be

O něčem, co nikdy nebude... Ale v tom ideálním světě, skládaném ze snů a představ, tam je povoleno všechno. V něm praví přátelé neodcházejí, pořád svítí slunce a láska nikdy nezaniká...

And when the night is cloudy
There is still a light that shines on me
Shine on until tomorrow, let it be

Tenkrát to slunce svítilo ještě dlouho, i když v ten okamžik, kdy jsi odjela, už pro mě o něco míň. Zářilo pak i následující dny, ale ta specifická jiskra, co dělala den dnem, se z něj vytratila.
Možná proto jsem na tu chvilku nikdy nezapomněla, možná proto mi dodnes zní tichounce v uších melodie posledního momentu, melodie Let it be...
 


Komentáře

1 Krvavá Marylin Krvavá Marylin | Web | 3. května 2009 v 7:51 | Reagovat

Vzpomínat je občas těžké... a ještě těžší bývá vrátit se úplně do reality. Nechat vzpomínky jít svou vlastní cestou... Protože jsou mnohdy tím jediným, co nám zbývá.
Dobré na nich je to, že nikdy neodejdou... vždycky se motají kolem nás, chvíli blíž, chvíli dál. Nevím, jestli je dobré je mermomocí držet u sebe.. Když víme, že o ně stejně nemůžeme přijít.

2 Jesí Jesí | Web | 4. května 2009 v 19:26 | Reagovat

Já říkám, že zapomenout nejde,že vzpomínky zůstanou,ale časem s eotupí,ale některé zůstanou stejně ostré navždy

3 Eveee Eveee | 15. května 2009 v 22:26 | Reagovat

Nevím, jestli teď obě myslíme to samé, ale něco mi to připomíná... Celý můj život.. jistota, pohoda, štěstí a skok, změna.. Ano, ty dopisy, dárky, ... Vzpomínky zůstanou. A je to dobře.. I když někdy bolí, horší by bylo, kdyby tu nebyly.. Díky za ně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.