Houpy-hou :), loučení s těmi, co nesou titul první

9. května 2009 v 22:48 | Miriabel |  deníček
Do nekonečna se houpat a kecat o klucích, ležet na louce a nezavírat oči před sluncem, jen tak chodit a nevědět kam.
Tak takový je můj život v posledních dnech:).

Nepřemýšlím nad budoucností, ale ani nad minulostí. Je to tak nějak lepší, žít jenom okamžikem.
I když se do minulosti budu vracet, protože /ruku na srdce/ jinak bych neměla o čem psát :D. A myslím, že některé vzpomínky opravdu stojí za zmínku. /snad jsou zajímavější než články typu 'Dneska byla škola. Byla to nuda.' I když takový rozdíl to není :D/ Hodně pro mě znamenaly a je jedno, že teďka už mě při nich nemrazí tam někde pod žebry. Pravda, někdy se za své články stydím, protože už bych to napsala jinak, jednala jinak... /možná :D/
Je to stejné nebo alespoň hodně podobné, jako nemazání jistých starých smsek, jako čísla dávných tajných lásek v telefonním seznamu prvního mobilu, jako contact list ozdobený nicky, na které nikdy neklikneme dvakrát a jejich majitelé nám taky nenapíší, ale když zezelenají, máme pocit, že s námi jsou. Je nepatrný, ale stejně nám dodává naději, že to, co mezi námi kdysi bylo, i když už je to pryč, nejde úplně vymazat, zapomenout...
Každý něco takového máme, jen málokdo to však přizná.
Prý by se nemělo vzpomínat, přemýšlet nad tím, co by, kdyby a snít. Zavíráme tak dveře přítomnosti, prý :).
Ale jde vůbec žít bez snů, ideálů a přání? Bez koukání do prázdna a děkování za to, že ostatní nám nespatří na očích příběh, odehrávající se kdesi hluboko v hlavě?


/Na fotce jedna maximálně rozmazlená poštolka, celou zimu k nám na okno chodící jíst :)/
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.