Koukám do prázdna. Rychlými kroky přítomnosti utíkám.

21. dubna 2009 v 21:39 | Miriabel |  deníček
Dneska jsem se maximálně překonala,vydala ze sebe veškerou energii. Ne, nebyla jsem běhat. Ne, na kole taky ne. Počítala jsem matiku, dvě hodiny v kuse, hodně intenzivně, to je na mě velký pokrok a zároveň šíleně nezvyklá námaha. Do pokoje skrz záclony pronikaly líné paprsky pozdního slunce, které signalizovaly pomalu ustupující den. Letní den, teplý den, den, který vyvolává vzpomínky a zároveň dodává naději. Neznám optimističtější období než léto. Možná proto, že mám na ty teplé a nekonečně dlouhé prázdninové večery nejkrásnější vzpomínky... Ale určitě ne jen díky nim.
Před chvilkou jsem dorazila domů a ještě se budu aspoň čtyři hodiny krčit u compu a vymýšlet přípravu na zítra :). Bojím se, stydím se, těším se. Nevím, co převládá, a proto se do toho zatím bojím pustit. Ale jednou budu muset, stejně jako ty letní večery se promění v chladivé a temné, podzimní, stejně tak jednou kliknu na zvěřejnit a tahle příjemná část dne skončí.

V mém pokoji jsou za sklem tři růžové malinké lístečky. V tomto momentě se nerozplývám nad svou oblíbenou barvou, pouze nad zítřejším večerem, který se ponese v tónech jedné z mých nejoblibenějším skupin. Psát, že se těším a neskutečně móóóc, asi ani nemusím :).


Cestou domů jsem /jak je u mně naprosto normální a typické/ hleděla do prázdna. Na nově natřené domy křiklavými barvami, na jasně modré nebe s nádechem červené, který vytvářelo pomalu zapadající slunce. /To se mi na slunci hrozně líbí, i když se podle něj většina z nás řídí, někdo jej miluje a někdo nesnáší, stejně na všechno kašle a dělá si, co chce. Má čas, nehoní se za ničím, nic jej nezneklidní./ Na dráty s elektrickým vedením, které se občas lehce protkaly s větvemi osamělých stromů. Na tryskáč, co vytvořil bíloou šmouhu na obloze. Na život okolo mě.


Cítila jsem se tak volně a nesvázaně. /Nebylo to jen tím, že zítra není škola ;)/ Bylo to proto, že jsem si konečně mohla říct, po těch všech měsících trápení se nad tím, co jsem udělala špatně, už jsem zkusila všechno. Dokázala jsem překonat svůj stud a zároveň také hrdost. Snad se nedá říct - ponížila jsem se, jen jsem byla tou první. Ale stejně to k ničemu nevedlo...
Pořád je ve mně ta ničím nesmazatelná vzpomínka, ale už tak často nevystupuje na povrch, protože ví, že možnost aktualizace se už neobjeví.
Někdy jste s něčím smířeni a cítíte, že se blíží hranice, kdy si řeknete je to za mnou. Nevermore... A pak přijde člověk, který vám vstříkne do žil novou naději. Netrvá to dýl než minutu a všechno je v mžiku zpátky.
Něco vám říká je to nesmysl, ale je lehké, moc lehké, uvěřit tomu, co si ve skrytu duše tolik přejeme...
Vlastně je celý můj příběh /život/ jedna velká naděje, jedno velké doufání.
Víra v to, že pravá láska nikdy nezanikne.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.