Stín, který mě opouští. Nahrazují ho paprsky, co zase září

4. února 2009 v 22:54 | Miriabel |  deníček
Bylo to takové divné.
Samotnou mě vyděsilo, jak rychle dokážu zapomínat . Jak rychle se mění ty obrázky před spaním za zavřenými víčky.
Bylo to krásné, nekonečné a plné těch nadějí, které se třeba nikdy nenaplní. Ideálů, které budou jednou vyvráceny. Snů, které se nepromění v realitu.
Byl to začátek. Tichý, plíživý, táhlý a tím krásný. Ty první krůčky jsou vždycky nesmělé a nepatrné. Nejhezčí.

Každý záčatek je koncem něčeho, co bývalo krásné a nechtěli jsme o to nikdy přijít. Věřili jsme v to. Dali do toho všechno a pak to drželi zuby, nehty. Ale stejně. Co mělo odejít, odešlo.
Dívám se, jak kráčíš kupředu a já tě nemohu doprovázet. A vím, že i když to bolí, dáváš začátek novému. Sklopím oči a podívám se za sebe, jde tam někdo nový, se kterým se za chvilku potkáme a půjdeme společnou cestou... Než se zase něco změní a my se rozloučíme.

V knížce od, tuším, Maxe Kašparů jsem četla, že náctileté dívky jsou plné ideálů. Mají jisté představy o svém budoucím klukovi a nechtějí se jich za nic vzdát. Pak nějaký přijde. Je jako holý vánoční stromeček. Postrádající dokonalost, ale ony si ho vysní. Ověsí daného chlapce kladnými vlastnostmi. Zamilují se. A až po dlouhé době jim dojde, že takový není.
Procitnutí bolí...

Takhle napsané to zní nepředstavitelně. Ale která holka taková není? :o)
 


Komentáře

1 Enliven Enliven | Web | 5. února 2009 v 7:19 | Reagovat

Máš úplnou pravdu...tohle se mi stalo...měla jsem na sobě skoro půl roku růžové brýle...všichni okolo říkali o něm strašné věci a já pořád nene, on takový není...rozešel se se mnou...a já pak ty jeho záporné vlastnosti viděla...viděla jsem, že mne celou dobu jen zneužíval...náctiletí je hezké období...ale TY růžové brýle, Tě můžou přepadnout i v cetiletí...

Růžové brýle tu byly, jsou a budou...záleží jenom na nás, jestli se jimi dáme oklamat...většinou stačí, že prožijeme jednu či dvě nehezké životní události...život nás naučí...snad:)

2 jesí jesí | Web | 5. února 2009 v 17:51 | Reagovat

Jojo....:) vytvořený ideál, když není "k dostání", proč si ho nevymyslet...obelhávat sama sebe a pak té lži nakonec uvěříme i my, protože to za pár měsíců zní jako pravda ...není nad to žít realisticky,alespoň pak ten pád na zem není tak tvrdej ,ale občas se zasnít v růžových brýlích taky není na škodu :)

3 Lůca Lůca | Web | 5. února 2009 v 18:52 | Reagovat

Jenže ono nevysnívat si ho není zrovna jednoduché..:)

A začátky jsou vážně nejkrásnější.. Všechny.. ;)

Jóó, Modrava nemá chybu:) a kvůli žabkám míváme u silnice značku "pozor žáby", protože se kolem cesty rozmnožujou a jedna mile praštěná paní se je snaží chránit:)

4 Eva* Eva* | Web | 7. února 2009 v 20:29 | Reagovat

To je moc krásný a pravdivý. Taky jsem kdysi, hodně dávno taková byla... a bolelo to moc..

5 ViK ViK | 8. února 2009 v 16:35 | Reagovat

Nejen náctileté holky .. i kluci sní a bloudí v představách.

6 Kate Kate | Web | 11. února 2009 v 20:03 | Reagovat

Růžové brýle jsou krásné, když je člověk donucen je sundat, moc to bolí. Zbytečně moc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.