Ponořená v cukrové vatě :)

20. února 2009 v 11:19 | Miriabel |  deníček
"...Tell me is it really true
This feeling that I feel for you..."


Včera jsem poslouchala asi tisíckrát písničku od Sweetů. Je neskutečně přeslazená, ale to mě na ní právě uklidňuje. V ten moment se zdá život tak krásný a idealistický. Růžový, čistý, bezchybný. Snad ty chvíle nikdy neskončí a budou trvat do nekonečna, přejete si... Ten pocit je jako droga, nikdy se jí nechcete vzdát, protože se cítíte šťastni, ale přitom víte, že po nějaké době všechno pomine a vy uvídite svět kolem sebe takový, jaký doopravdy je.
Šla jsem za kámošem a věděla, že dneska už je to ztracené - a nejenom dneska. Že i když se ten mobil zase rozsvítí, stejně nenapíše ten, na koho myslím. Protože pro něj neznamenám nic... Vím, že bych se měla naučit vážit si lidí, co o mě stojí. Nebýt na ně zlá za to, co neudělali. Za to, že oni udělali to, v co jsem doufala u jiných. Že mi ukázali jde to a nic to nestojí, stačí chtít.
Radši se uzavírám navždy v té melodii... Cítíte se jako byste se přejedli cukrovou vatou, dýchali vzduch se zrníčky cukru a plavali v hustém růžovém sirupu. Byli byste plní, nesnášeli tu sladkou chuť, ale přitom ji milovali a chtěli, ať tahle minuta nikdy neskončí, ať se třeba udusíte. Hlavní je, že si s sebou do nebe odnesete ten neskutečně lehký sen, plný sladkých nadějí :).
"...The sun started shining
When you started smiling..."
Nezáleží na tom, jestli prší, padají kroupy a nebo září slunce... Ke štěstí stačí někdy daleko, daleko méně. Jeden jediný úsměv, ten důvěrně známý, který dokáže prozářit oblohu, připomenout ty nejbolestivější a přitom nejhezčí šrámy...
 


Komentáře

1 jesí jesí | Web | 20. února 2009 v 20:02 | Reagovat

Úsměv, oči, kterákoli věc, která připomíná tu pohodu, výbornou náladu a pocit blaha:) je skvělá, úžasná a bohužel nikdy netrvá věčně

2 surielem surielem | Web | 21. února 2009 v 20:32 | Reagovat

Anoke stesti staci jen malo, tolik omilana a tak pravdiva veta.....

3 cannelle cannelle | Web | 21. února 2009 v 22:01 | Reagovat

Jo, třeba ta překrásná bublinková fotka! Ta je teda parádní, úplně ve mně evokovala tu vatu a ten pocit, o kterým píšeš.

Škoda že to nejde, uzavírat pocity do zavařovaček, zakonzervovat je, aby si je mohl člověk - když mu nebude zrovna do smíchu - zase otevřít a trochu se v nich uvelebit a porochňat... :)

Stýskalo se mi po tom jak a o čem píšeš, Miriabel, a jsem moc ráda, že jsem se k tobě na blog zase po čase dostala. Je to takový malý zastavení v zuřivým proudu, tak mi to u tebe vždycky připadá. Zastavení a porozjímaní nad věcmi, které běžně necháváme plavat a uplavat v tom proudu...

Píšeš překrásně.

4 darkness darkness | E-mail | Web | 22. února 2009 v 0:28 | Reagovat

máš prima blog, nechceš se spřátelit? když tak napiš a drž se! zatím

5 ViK ViK | 22. února 2009 v 19:15 | Reagovat

Taky jsem kdysi čekal, až se rozsvítí mobil .. a i když bliknul několikrát za den, nikdy ne z toho důvodu, po kterém jsem toužil. A nakonec jsem se ani po týdnech nedočkal. Za to jiní psali a já byl na ně za to docela nazlobený. Proč oni a ne ona ? Takže vím - bolí to. Ale jak říkáš, člověk by si měl vážit těch, kteří mu píšou .. ne těch, kteří na něj zapomněli.

6 Aknadah Aknadah | Web | 22. února 2009 v 20:22 | Reagovat

Ahoj...doufám, že odepisuju na správný blog...Miriabel/Senorita MAribel...ono se to plete:)

Koukni se na ten jídelák teď a vdadím se, že řekneš, že je to přežíračka...

7 Pavlína Pavlína | Web | 27. února 2009 v 20:37 | Reagovat

Krásně napsáno....a ty anglický věty, tomu prostě ještě dodají ..miluju ty chvíle ..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.