Než stihlo odejít, co tenkrát teprve tiše přicházelo.

14. února 2009 v 19:03 | Miriabel |  koš
(Napsané už před nějakou dobou. Před tím krátkým, co bylo a už zase není. Po tom, co trvalo dlouho, bylo to nejhezčí, a pak z ničeho nic skončilo... Byla to divná doba, plná ztracených nadějí, které se prolévaly s nově získávanými.)

Možná si jednoho krásného dne vypálím oči. Nebo vykoukám všechna písmenka z počítače.
Budu číst tak dlouho, až budu znát nazpaměť každý detail a pak nebude co... Přijde pak ta chvíle, kdy si řeknu dost..? Je třeba jít dál? Zapomenout na to, jaké máš oči a jak se usmíváš, když jsi šťastný? Poztrácejí se mi tisíce obrázků. Skládají dohromady můj život, který se nějakou dobu stavěl jenom z tebe?

Probudím se někdy ráno a první myšlenku na tebe vystřídá vzpomínka na někoho jiného?
Určitě, musí to tak být...
Naučil's mě dívat se na situace jiným pohledem. Neztrácet naději ani když už není. A odpouštěť. Desetkrát, stokrát, tisíckrát... Už vím, že nic není ztraceno, i když se to na první pohled může zdát.
Psát tady, že tě mám ráda a nikdy nezapomenu by bylo už poněkud trapné a očtené ;).
Ale můžu si dovolit napsat, že mám strach, aby to s někým dalším nedopadlo stejně. Nepřišel zlom tak rychle jako přišel teďka a já nevěděla proč.
Vlastně už by se dalo říct, že jsem z toho všeho jednou nohou venku. Lépe řečeno, zanechal jsi ve mně navždycky světlo. Jo, zní to ohraně, ale tak to je. S tebou jsem byla jako v jiném světě, to s nikým jiným ne.

Ale po půl roce už to všechno bledne, minulost se rozplývá v dennodenní šedi. A hlavně teď. Když začíná mít konečně zase barvu růžové.
Mám strach, že to dopadne stejně, a tak už neinvestuju všechno. Nechci se ocitnout zase na nule a pak se opět zvedat. Kulhat, padat a učit se zase stát rovně.
Momentálně stojím pevně na zemi a bojím se vzlétnout ;).
Ale ta křídla už zase pomalu rostou...
Těším se až vzlétnu. Nebude to poprvé, podruhé, ani potřetí... A tuším, že si zase rozbiju pusu, ale stejně si ten let nenechám vzít. Ničím, nikým. Ani tebou.
Jo, byl's nejlepší. Měla jsem tě nejradši. Rozuměla si s tebou jako s nikým jiným. Jenže tohle je MINULOST. Teď už takový nejsi. A já nemůžu pořád čekat na zázrak. Na zlom, který změní a vymaže všcehno, co se stalo a dovolí nám začít odznovu. Já bych to asi dokázala, ještě pořád jo, ale ty už ne... Okey :).
Vlastně nejsem nešťastná. Naopak. Ledově klidná. Sice ne zamilovaná, i když... Asi bych byla, kdyby každou krásnou chvilku nekazily ty výčitky. Řeknu si Jsem šťastná a za chvilku a Opravdu? Můžeš si to vůbec dovolit, přece bys už nikdy neměla být spokojená, zamilovaná... bez něj.
Pořád mi něco říká, že to krásné ještě přijde a když to všechno pokazím teďkom, pak už bude pozdě. Nebudu připravena právě na to odpuštění a nový začátek...
Na druhou stranu vím, že nemůžu věčně čekat...
Jsem zmatená. Šíleně moc. A asi ani nečekám nějakou radu nebo rozhřešení... Asi bych se jenom chtěla vypsat. Aby jednou někdo poslouchal a neradil. Aby mě někdo pochopil. Někdo, kdo ví jaké to je... milovat.
 


Komentáře

1 jesí jesí | Web | 15. února 2009 v 21:42 | Reagovat

Tohle všechno by si mohla někomu říct, jenže ten někdo by Tě asi stejně nevyslechl ,tak jak by sis představovala a Ty by si se trápila tím, že Tvé trápení nebylo vyslyšeno, tak jak by mělo...tak s evypíšeš sem na blog, na který kdykoliv( pokud ho nesmažeš)můžeš přijít a vrátit se ke svému vylejvání srdíčku a zůstane přesně v podobě, v kterou si ho napsala...Jak říkám : Umím čekat,ale nemůžu čekat věčně, umím mnoho věcí pochopit,ale nemůžu chápat všechno .......

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.