Navždycky zavřená, děsně lehkomyslná...

10. ledna 2009 v 19:03 | Miriabel |  fotky
Strašně dlouho nad vším přemýšlím a v momentě,
kdy jsem rozhodnutá udělat konečně nějaké
rozhodnutí, se mi všechno rozsype před očima. Nic a nikdo nevydrží čekat tak dlouho, jako já vydržím nad něčím přemýšlet. Řešit pro a proti a tisíckrát si říkat já nevím. Všechno děsně dlouho zvažuju a pak už je většinou pozdě.


Podobnou blbost jsem udělala minulý rok v červnu a skoro tu samou chybu letos před pár dny. Teďkom mi na tom vlastně skoro vůbec nezáleželo, už mi bylo jedno, jak se situace vyvine... Vlastně jsem spíše chtěla, aby se nestalo nic, aby všechno zůstalo přesně tak, jak to je teď. Jenomže to nejde nikdy. Protože ostatní chtějí jít pořád někam dál. Nebaví je stát na místě. Všichni mají pořád nějaké plány a přání. Mým největším snem bylo (a navždycky bude) uzavřít se do složky s nápisem 2007/2008 a už nikdy nevylézt. Hrabat se v ní do smrti a být šťastná. Chci, aby dny ubíhaly, ale já byla pořád na stejném místě. Přehrávat si své zážitky jako film. Ano, tak moc je mám ráda a nechci se jich vzdát. Nechci zapomenout. Nechci, aby vybledly a předaly místo těm novějším, jasnějším, ale určitě ne hezčím. Miluju svoji minulost a tak to navždycky zůstane.
Když si to zpětně uvědomuju, asi bych nechtěla, aby bylo něco jinak. Aby se náš vztah spravil. Protože už by nikdy nemohl být stejný. Stejně krásný. A já chci aby takový byl.
Nechci už nic, nepotřebuju zažívat něco nového. Jednoduše se mi nechce.
Včera jsem si uvědomila (ale nejenom tehdy), že už budu navždycky srovnávat. Nedokážu se začít dívat jinýma očima. A hodnotit bez předsudků.
Neumím pořád myslet dál a dál a hrotit budoucnost, co se stane, jak skončím, čím budu. Kde budu bydlet, kolik budu mít dětí... Není to tak náhodou úplně jedno? Nezáleží úplně na jiných věcech? Na těch, které si nenaplánujeme a stejně přijdou. Ne na těch, kdy vypočítavě přemýšlíme, jakou dělat práci, abysme měli co nejvíce peněz. Jak žít, abysme byli nejšťastnější.
Člověk přece může být šťastný jedině tehdy, žije-li pro lidi, které má rád a dělá věci, co ho baví...
A nebudu přemýšlet dospěle. Vůbec mi nevadí, že za malinkou chvíli překročím hranici dospělosti...
Možná věkem, ale sama stejně vím, že dospělost se neměří léty, ale tím, jací jsme. Zodpovědností, rozhodností, schopností řešit situace. Tím, že nemáme strach říct svůj názor a jsme si vědomi toho, že za to, co děláme, neseme zodpovědnost.
 


Komentáře

1 Pavlína Pavlína | Web | 10. ledna 2009 v 19:30 | Reagovat

Já si vždycky řeku : ROZHODNOUT SE POZDĚJI, NEZNAMENÁ ROZHODNOUT SE LÍP .....:-)

2 Lůca Lůca | Web | 10. ledna 2009 v 20:26 | Reagovat

Víš, alespoň přemýšlíš než něco uděláš. Já dřív mluvím a dělám a teprv potom o tom uvažuju. A to už je teprv pozdě..

Nech složku složkou a pokus vytvořit si ještě krásnější s nápisem 2009/2010:)  já vím, šíleně lehce se to řekne a při tom to tak jednoduše nepůjde.. Dobře, tak jinak, tu složku si schovej a miluj jí a opatruj jí, ale nezapomeň, že nemůžeš žít v minulosti. Mohla bys být nemile překvapená, kdybys zjistila, že ti mezi prsty protekla možnost vytvořit si další krásné vzpomínky, jen proto, že ses nesoustředila a stále se snažila chytit věci dávno minulé.. ;)  Toť asi ode mě vše:) Jo a nebyla ta stránka ještě tak před hodinou červená? ( nejspíš je chameleóní;))

3 herzig-traum herzig-traum | Web | 10. ledna 2009 v 22:26 | Reagovat

Přesně to samý je můj problém - dlouho zvažuji pro a proti a nebo se odlouho odhodlávám/ rozhoduju a pak už je většinou (bohužel) pozdě. I když párkrát se  už stalo, že mi to mí dlouhý "rozhoupávání" přineslo štěstí nebo se něco povedlo - lepšího než to kvůli čemu jsem se rozhodovala...

A s tou "složkou" - víš co založ jí k těm ostatním a začni zakládat novou -> žij přítomností, podle mě řešit minulost nemá smysl - co se stalo, stalo se... A i když to mohlo být hezký (ale i špatn) nemá smysl se tím dál zabývat a řešit to ;)

4 surielem surielem | Web | 11. ledna 2009 v 16:08 | Reagovat

Clovek se moc rad uchyluje k tem krasnym zazitkum ktere byly a tolik by je chtel vratit mam par takovych, jen cas je proti mne neuprosny.....je to minulost ktera nelze vratit.....skoda, ale naucila jsem se s tim zit, nic jineho nezbyva.....jen vzpominat

5 jesí jesí | Web | 11. ledna 2009 v 16:13 | Reagovat

Co k tomu říct .... minulost pro někoho to znamená něco , nač vzpomínat raději nechce pro někoho je to něco, co h otáhne kupředu a neustále mu dává naději, že v tom bude pokračovat....A myslím, že nemá cenu věci do mrtě plánovat a přepočítávat, stejně to NIKDY nedopadne na chlup stejně a v tom je to kouzlo....Nevíme, co se stane, a tak o tom můžeme  snít a pro snění žít :)

6 Enliven Enliven | 16. ledna 2009 v 13:46 | Reagovat

Pinki...jednou ale budeš muset začít žít v realitě na 100%. Neříkám, že se já neschovávám do minulosti...že se nezamyslím a nesním...dělávala jsem to co ty...pak přišel zlom...ani nevím kdy a radši žiju přítomností...k minulosti se občas vrátím a budoucnost??? Co to je :-D

Jinak Vánoce 2007 byli takové, že od nás odešel táta...a začal rozvod...byli takové napjaté...nezáživné...neprocítěné...jedna velká přetvářka...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.