Úhly pohledu, vychylující se ručička...

18. prosince 2008 v 23:39 | Miriabel |  deníček
Dnešek byl divný, hektický, mokrý a na prosinec děsivě teplý...
Divný asi proto, že od doby, kdy se nebavím s ním jsou zvláštní všechny dny. Svým způsobem stereotypní, šedivé. Dny, kdy nezáleží na tom, co dělám. Celou dobu nemám čas, ale přesto nemám pocit ani částečného naplnění.
Tyhle divné stavy mě nutí přemýšlet, proč se najednout neumím sebrat a jít dál. Zatím se mi to vždycky povedlo a už vůbec pro mě nebylo obtížné zapomínat. Nebo ne zapomínat, ale dostat lidi ze své hlavy a pak i života. A teď, přestože vím, že tohle nejspíš nikam nepovede. Nestane se zázrak. Nic převratného. Někde hodně uvnitř sebe cítím, že na něj neumím zapomenout. Už to trvá několik měsíců a sice to není horší, ale stejně usínám a před očima vidím jeho a vstávám s pocitem, že tenhle den nebude ničím nevšední.
Přenesu se o pár měíců či let zpátky. Doba není podstatná. Tenkrát jsem seděla v autě s taťkou. Naše světy mi připadaly neskutečně vzdálené. Mluvil jinou řečí. A já se ji ani nechtěla učit. Dělala jsem, že poslouchám a přitom drmolila pořád dokola ty své formulky. Zaklínadla, říkejte si tomu, jak chcete. Měla jsem prostě svůj svět. Myslela jsem, že jsem ho více zklamat nemohla, že už to nikdy nebude horší. Že se z toho nikdy nevyhrabu.
Fakt jsem se snažila, jenže veškerá vložená síla šla vniveč. Přicházela další a další selhání a tím jsem získala pocit, že už to nemám šanci zvládnout.
A pak to najednou skončilo, pomalu... táhle... ale jo. Všechno bylo tak strašně krásné. Neskutečně. Splnily se mi všechny sny. Byla štěstím jen iluze? A nebo jsem si poskládala hodnoty špatně?
Prostě kazím, co můžu. Den ode dne dělám chyby... Bez šance na opravu.
A tak je to pořád dokola. Vím, že za dva dny můžu být zase nahoře, jenže v té chvíli dostanu strach. Strach z upadnutí na zem. A když upadnu, budu si přát, abych si to štěstí byla užívala. Jenže...
Bude pozdě. Na všechno je pořád pozdě. I když je ještě třeba čas, Ta ručička, dělící život na pozdě a právě teď, není mnohdy přesná... A občas se na ni jenom díváme ze špatného úhlu.
 


Komentáře

1 Adélka Adélka | Web | 18. prosince 2008 v 23:42 | Reagovat

Ahoj jsem ve finále sonb a nutně bych potřebovala hlásnout,

protože stále prohrávám a zítra je bohužel vyhlášení.Tak mi

prosím hlásněte. Najdeš to na této adrese:

http://misa1-misa.blog.cz/0811/5-kolo-sonb-c-1

jsem tam pod přezdívkou ADÉLKA. Předem díky za tvůj hlas

a až budeš potřebovat hlásnu já pro tebe

2 stella stella | Web | 18. prosince 2008 v 23:45 | Reagovat

ahoj,prosím hlásni pro stella na http://ewulka9.blog.cz/0812/kdo-vyhraje-sonj děkuji předem a měj se pěkně pa

Ps:nikde jdem neviděla rubriku na reklamy

3 Jesí Jesí | Web | 19. prosince 2008 v 15:20 | Reagovat

Zajímacvá úvaha, smutná,ale bohužel pravdivá. Když je člověk na dně  najednou se dostane an vrchol bude bát,aby opět neupadl. Máme tendenci všechno kazit a jak si psala bez šance na opravu, protože je málo času. Ano to mi připomíná citát:  Čas je to, co se člověk neustále snaží zabít, ale co nakonec zabije jeho.

4 tess tess | Web | 22. prosince 2008 v 21:03 | Reagovat

svůj malý ráj, maluju prstem do písku... maluju a maluju a najednou bubliny praskají a jsi tam, kde jsi byla, protože místo toho, abys šla dál, malovala jsi tohle malé povídání, od setmění do svítání...

5 surielem surielem | Web | 23. prosince 2008 v 15:05 | Reagovat

Kraasne Vanoce devenko moja 0:)

6 ViK ViK | 23. prosince 2008 v 18:32 | Reagovat

Smutné zamyšlení. Radši bych byl, kdybys byla veselá .. vždyť jsou Vánoce .. přeji Ti, abys o Vánocích byla veselá a cítila se šťastná .. a nejen o Vánocích .. :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.