Navždycky dospělým...

25. prosince 2008 v 11:05 | Miriabel |  názory
Pamatuješ si ještě na dny, které jsi nedovedla strávit bez mámy s tátou?
Vzpomínáš na chvíli, kdy tě poprvé nechali na pár minut samotnou doma?
Na ty nové a nezvyklé pocity radosti a štěstí, když's je znovu spatřila?
Jaká byla tvoje první panenka? Na tajemství s kamarádkou? Paní na hlídání a první slzy? Na první pusu?
Jak chutnala první zklamání? Kolik napětí a bolesti tě stály hádky deset minut procházek venku navíc?

A najednou je ti jasné, že tohle všechno je pryč. Už se nemusíš o nic prosit, ničeho bát. Stojíš na vlastních nohách. Jsi dospělý. A máš volnost. Která tě omezuje a osvobozuje současně.
Všechno, co uděláš, může někomu ublížit. Bude to bolet a výčitky pálit jako žhavé uhlíky na nahé pleti. Jenže už myslíš sám za sebe. Nikdo ti neřekne Nemůžeš, není, kdo by tě plácl přes prsty a řekl: "Nedotýkej se!". A tak ani nevíš, že to může svírat a žhát.
Jednáš sám za sebe... To, co uděláš nemůžeš na nikoho svést.
Jsi samostatný. A teď... Je to dobře nebo špatně? Stihli tě vychovat tak, aby na tebe mohli být hrdí? A nebo rudnou pokaždé, když se pohneš z místa či otevřeš pusu?
Neměli na to málo času? Nepoužili špatných prostředků?
Možná jo. Tak vzhůru, skoč do toho, čemu se říká život po hlavě a ukaž jim, jak jednat správně. Co udělali špatně. Buď jiný a lepší. Ale pozor, ty chyby, co uděláš, nebudeš mít nikdy šanci vrátit. Minulostí by se nemělo žít, je lepší zapomenout. Avšak některé vzpomínky se stále vrací a největší chyby zůstanou. Budou těžknout v našem nitru, ale i uvnitř toho, komu jsme svým jednáním ublížili. Možná to nedáváme znát.
Ale každý v sobě nese tíhu myšlenek a zážitků, které měli být radši dávno zapomenuty. Trápí a sužují. Dávají nám sice možnost jít vpřed, avšak pomaleji a nesměleji.
Chybám se nedá předcházet, musíme je zažít, abychom se poučili... Je pozdě na nápravu, ale nikdy není nedostatek času na nový začátek.
Jinde a jinak.
Pořád dokola. S černo-šedým stínem, doprovázejícím nás každým momentem celého života.

 


Komentáře

1 Lůca Lůca | Web | 25. prosince 2008 v 22:00 | Reagovat

Nechce se mi dospět. Zvlášť o Vánocích:) Dítě může věřit na Ježíška aniž by na něj pohlíželi jako na blázna.. :)

Mám se dobře, i když to se sportem nejlíp nedopadlo:) Doktor mi ho nezakázal, samotný záda mi ovšem lyžovat nedovolí:))

Dík, že mi ho přeješ.. jenže, když se na to podívám reálně, není tam nejmenší šance:) Smůla, musím na to opět koukat zasněným pohledem, což mi ovšem jde velmi dobře:))

2 Lůca Lůca | Web | 25. prosince 2008 v 22:02 | Reagovat

A zapomněla jsem ti popřát k Vánocům.. Jenže už mě nebaví to neoriginální "Veselé Vánoce a šťastný nový rok", takže si potrápím mozeček a zkusím vymyslet něco novýho:)

Třeba.. Šťastné Vánoce a veselý nový rok! :))

3 lentilka lentilka | Web | 25. prosince 2008 v 23:49 | Reagovat

Vlastní činy a chyby asi nemůžeme vymazat, vrátit a změnt.. kdybychom se totiž vrátili, udělali bychom to stejně. Můžeme je však aspoň napravit, nebo se o to pokusit.Tak jako tužku taky nikdy úplně nevygumujeme.. Na mých chybách je asi nejhorší to, že je nejsem schopna napravit. Možná je dokážu přiznat, někdy se z nich dokonce poučit, ale jsem příliš slabá na to abych je napravila. A ten pocit viny mě možná sužuje ze všeho nejvíce.. Někde jsem četla, že "Štěstí je absence viny." A možná na tom bude troška pravdy.

4 jesí jesí | Web | 26. prosince 2008 v 13:04 | Reagovat

Nejhorší je když se za námi špatné věci, které jsme třeba provedli nebo nám byli provedeny  táhnou za námi jako noc- pomale  a temně, zužují nás kdykoliv se jim zachce a co můžeme dělat my? Zapomenout, to asi těžko půjde, možná se jim nepoddat,ale to taky nepůjde tak lehce, možná nechat je plynule jít s námi a dát příležitost příjemnějším pocitům či vzpomínkám, aby byli převážně v naší mysli, jenže to bychom se měli také podle toho chovat a hlavně ostatní:) Možná jsem odbočila od Tvé původní úvahy,ale musela jsem to napsat:)

5 Mia Mia | 26. prosince 2008 v 16:28 | Reagovat

Lůca: S těmi zády mě to mrzí a přeju brzké uzdravení ;).

A děkuju moc za netradiční přání, jiné jsem ani nečekala:D. Nee, fakt dík:) Tak se loučím, s neustálým pocitem, že bych chtěla být aspoň na chvíli tak optimistická a veselá jako ty :)

lentlka: Částečně s tebou souhlasím, ale to s tou gumou se mi nelíbí. Víš, možná dvakrát jo, pak už by se ten papír protrhl a když ho nechceš úplně zničit, je lepší na něm ty špatné poznámky nechat napořád:).

jesí: možná malilinko odbočila, ale myslím, že to, cos napsala přesně sedí. A myslím, že každý z nás má takový ten svůj stín, kterého se ne a ne zbavit. Ve dne a štěstí nás nechává být, ale když se obloha zatáhne, už je zase zpět a nestydí se vykouknout z šera:(. Doufám ale, že nikdy není tak velký a mocný, aby jsme se mu nemohli, aspoň většinu dne, schovat;)

6 Enliven Enliven | 29. prosince 2008 v 11:16 | Reagovat

Chybami se člověk učí...aspoň se to říká...z každé chyby by si měl vzít člověk ponaučení, aby ji neopakoval znova...ale člověk je tvor omylný, tak ty chyby dělá znova a znova...dokola a dokola...ale jednou to přijde...člověu se v hlavě rozsvítí žárovka a řekne si:"ha!" Tak takhle ne;)...

Horší je to s VELKÝMI ŽIVOTNÍMI CHYBAMI...ty asi ještě nikdo nedokázal vyřešit...smazat...aby jeden na toho druhého nekoukal skrz prsty...

Život je boj...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.