Někdo říká není a někdo by si to přál...

19. října 2008 v 16:15 | Miriabel |  deníček
Začala jsem chodit běhat. Dělat aspoň něco, co mě baví ;). Když jsem šla poprvé, cítila jsem děsně velký příliv naděje a štěstí. Konečně mě něco bavilo, tak moc, že jsem zapomněla na všechno ostatní. Pro tu chvíli...
Včera byl zase pěkně divný den. Myslím, že tak nějak vyšlo před čtvrtkou třídy na povrch, jaký je vztah mezi mnou a holkou, se kterou nás měly za nejlepší kámošky:). Taky jsem byla s kámošem kupovat černá šňůrková tanga s kytičkama. Ne pro mě ;).

Jo, včerejšek by byl celý docela fajn, kdybych se neviděla s ním. Jenže to nejde, když máte společné kamarády. A ještě navíc, když tak trochu toužíte ho vidět, být v jeho blízkosti. Strašně moc to bolí, ale je to krásné. Pořád stejně. A je úplně jedno, že už to vůbec nemá smysl. Ti motýlci v břiše nezmizeli. A kdo říká, že nejsou, je vůl. Nezažil lásku a nesluší se mu říkat neexistuje.
Narozdíl od těch předchozích dnů se ale něco pohlo. Teď už vím, že tohle vrátit nepůjde. Nemůžete slepit zpátky dohromady dva dílky puzzle, které za dobu odloučení stihly poměnit tvary. Nebo alespoň jedna z nich. A má k tomu důvod. Nechtěla se o svůj dílek dělit. A ta druhá na chvilku jo. Kvůli pobláznění, neskutečné přitažlivosti, která dokázala oslepit a později zabít lásku.
Takový už je život, můžete se chovat hnusně nějakou dobu a bude vám to tolerováno, vyskytují se další a další šance. Jedna z nich je však tou poslední. Poslední kapičkou, po které už pohár přeteče. A když vám to nedojde, je pozdě se vracet. Musíte jít dál. Třeba ujdete dlouhou cestu a zjistíte, že už vás nic nebaví, postrádá smysl předchozích dní, všechno zevšednělo. Ale nejde se ototčit zpět. Je pozdě... Pozdě na lásku, zázraky, milování, naději, odpuštění, návrat, ... Je konec, i když si to nechceme přiznat, musíme. Čím déle nám to bude trvat, tím bolestivější pro nás bude ten pád. Z nebe na zem. Zázraky se nedějí, teď už ne.

Změnila jsem design. Nechci být černá na první pohled a psát jenom negativní články, abych se držela stylu. Tohle mě fakt nebaví. Naopak, chtěla bych psát pozitivně, vesele. Svými články dodávat naději, energii a pohladit na duši. Věřím, že už to brzo půjde. Že si čistě a jednoduše na stereotyp a všednost v životě bez tebe zvyknu. Vyschnou mi slzy, odpluje naděje a láska se rozpustí v oparu minulosti. Nevěřím tomu, ale chci. A to je začátek, ne?
 


Komentáře

1 Eva* Eva* | Web | 19. října 2008 v 16:29 | Reagovat

Ahoj, to víš, že ten smutek snad nebude trvat věčně. Ze své zkušenostíi vím, že potrvá přesně do té doby, než najdeš novou lásku a já věřím, že jí najdeš brzy..

Hezký zbytek neděle, Eva.

2 Káťa Káťa | Web | 19. října 2008 v 17:07 | Reagovat

Tvůj článek mě dostal. Moc hezky napsaný. A ta metafora s kousky puzzle je výstižná... Přenesl mě o pár měsíců zpět. Ani nevím, co říct, procházíme tím všichni. Všichni se loučíme s lidmi, co pro nás byli nejdůležitější. A nechceme se loučit, jsme k tomu násilně donuceni právě tím člověkem, co s námi už nechce být...

Já ti slibuju, že bude zase dobře. Ne hned, ale časem...

3 Káťa Káťa | Web | 19. října 2008 v 17:08 | Reagovat

Za pochvalu moc děkuju, moc mě potěšila. Do výtvarky nechodím ani jsem bohužel nikdy nechodila, ale doufám, že se mi ještě podaří to napravit:)

4 cannelle cannelle | Web | 20. října 2008 v 0:31 | Reagovat

Děkuju ti moc za komentář u mě... :) Nepřisluší mi ale sbírat pochvalu za to, že něco dovedu nějak vyjádřit, protože jakýkoliv moje vyjádření je zcela šedivý a mlživý ve srovnání s tím, jak dovedeš tyhle pocitové věci vyjádřit TY!

Tento tvůj článek je v mnoha ohledech pokračováním toho mýho. Tedy já si ho tak při čtení alespoň tak trošku přivlastnila, promiň..:) Člověk asi má prostě tu tendenci promítat si sobecky sám sebe do věcí, který se mu zdají blízký.

Ty puzzle dílky jsou nádherná metafora...

5 misa_laska misa_laska | Web | 22. října 2008 v 9:57 | Reagovat

ahojky, s tím, že začnu běhat už nějakou dobu taky koketuju, ale lenost a málo času zatím vyhrává.. Motýlci v břiše to je věc :) já teď spíš zažívám to, že vůbec nemam hlad, nějak mě zasycuje jen pohled na toho mýho šmoulu a on se pak diví, že málo jim, ale čím to je, to mu přece říkat nebudu...

6 Surielem Surielem | Web | 23. října 2008 v 9:41 | Reagovat

Ten design je moc pěkně. a naděje: existuje!!!! a jo a jo a jo a jo :)) I kdyby nesplnila očekávání, tak ale pořád existuje :))

7 Šílená Lůca Šílená Lůca | Web | 24. října 2008 v 21:05 | Reagovat

Ten design se mi líbí:) a ještě víc se mi líbí ten poslední odstavec. To že chceš psát pozitivně:) Takový články mi vždycky zvednou náladu:) A jak píšeš, že "včerejšek by byl celý docela fajn, kdybych se neviděla s ním", podle toho by u mě muselo být fajn asi už pár měsíců..:) samozřejmě nebýt mého malého problému s PP :)  

Je super, že si začala chodit běhat:) Kdybys nebydlela na druhý straně republiky, mohly bysme chodit spolu:))

8 Šílená Lůcahttp://miriabel.blog.cz/0809/ctu Šílená Lůcahttp://miriabel.blog.cz/0809/ctu | Web | 24. října 2008 v 21:06 | Reagovat

ehm, a ta fotka v záhlaví.. Není to sešit ze Základů sociálních věd?? :))

9 Jesí Jesí | Web | 27. října 2008 v 11:07 | Reagovat

Chápu... chápu i to, že chceš psát vesele a pozitivně , ale copak se dá psát jen jedním tématem, život takynení jen negativní nebo pozitivní střídá se to po různých úsecích a když přetrváváá období pesimismu je těžké psát opak ...

10 Šílená Lůcahttp://miriabel.blog.cz/0809/ctu Šílená Lůcahttp://miriabel.blog.cz/0809/ctu | Web | 27. října 2008 v 22:08 | Reagovat

Jesí: Mě například pomohlo, dostat se z období pesimismu psaním optimistických článků:) Sice né jenom tím, ale i blog na to měl svůj malý (byť téměř nepatrný) podíl.

Miriabel proto fandím, když řekla, že se bude snažit psát víc pozitivně a přeju jí, aby jí to pomohlo stejně jako mě (a nebo klidně víc:))

11 ViK ViK | 30. října 2008 v 11:41 | Reagovat

Ahoj Miriabel,

to přirovnání k dílkům puzzle je hodně výstižné. Nemyslím teď konkrétně Tvůj případ, ale vztahy mezi lidmi všobecně.

Stále ještě běháš ? Já taky kdysi s běháním začal, ale vydrželo mi to velmi krátce - snad dva týdny.

Přeji hezký den :o)

12 Miriabel Miriabel | 31. října 2008 v 23:12 | Reagovat

Šílená Lůca: Mně taky, jenže teďkom už to nějak neumím... A děkuju moc. Asi to bylo tím, že jsem se ještě nikdy necítila takhle divně. Ale to bude okey, jednou jo:D. A děkuju moc :)

Vik: Běhám už několik let a baví mě to ještě o něco víc než kolo, akorát jsem teďkom nějakou dobu nemohla, kvůli zdraví ;). Jenom dva? :D tos to vzdal docela brzo. ale věřím, že tak po měsíci, až by ses pořád zlepšoval, by tě to bavit začalo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.