Rekapitulace prázek

1. září 2008 v 19:05 | Miriabel |  deníček
Oknem mi do pokoje lehce, jakoby stydlivě, pronikají jedny z posledních paprsků letního sluníčka. Pomalu jejich síla a záře uhasíná, jakoby mi tím říkaly: "Končí prázdniny!".
A právě v tuhle chvíli nastal ten správný čas vrátit se o dva měsíce zpátky a vzpomenout si na ty všechny nezapomenutelné chvíle. Některé byly krásné, jiné o něco míň. Pár z nich bylo nádherných a v hlavě mi síla těch okamžiků zůstane uložená napořád, ale zase o to víc potom bolely ty vzpomínky.
Nevím, kde je přesně prázdnin začátek, ale zato znám konkrétní okamžik, který za nima zavřel tu pomyslnou bránu.
Ještě netuším, jak daleko si dovolím v myšlenkách zajít a kolik z nich vám umožním číst. Nic neslibuju, tenhle článek může být kratší než všechny předchozí, ale také mnohem delší. Můžete u něho sedět a ztratit několik minut, třeba vám nic nedá a čas jenom ubere, ale třeba ve vás zanechá alespoň útržek atmosféry daných situací. A to bych si moc přála, i když takhle psát zatím neumím;). Ale třeba časem...:D

Jak už jsem se zmiňovala, nedovedu přesně říci, který moment mně ty dlouho vytoužené dva měsíce volna odstartoval.
Hned po vysvědčení jsem šla s dvěma klukama ze třídy a kamarádkou noční výšlap na Lysou.
Po příchodu domů se mi vůbec nechtělo spát. Ale o několik dní později jsem zase spala nepřetržitě a zároveň se těšila do Nízkých Tater, kam mě nakonec rodiče nepustili. Tenkrát jsem je nesnášela. Teď už se na to dívám jinak, za těch pár týdnů jsem hodně věcí stihla pochopit, a vím, že to nemysleli zle... A měli pravdu. Chtěla jsem se jim pomstít, nebudu radeji psát čím... A částečně pomstu splnila. Ublížila jsem však jedině sama sobě.
Byla jsem teda doma, občas s nejlepší kámoškou na horách a občas se spolužákama.
Těsně předtím než začal cyklistický tábor, jsem onemocněla. Přes veškeré tajení se to nakonec provalilo a já jela, místo na vlakové nádraží, k doktorce. Nakonec mě tam přivezli rodiče o pár dní později. Myslím, že o tom, jaké to tam bylo a nebylo, jsem už psala dříve;).
Pak Maďarsko s rodičema... Viz. tohlenc.
Po příjezdu domů jsem chodila docela často běhat a volné chvíle trávila s kamarády...
Tohle asi bolí nejvíc. Možná, kdybych měla čas napsat dřívě, věnovala bych tomuto zážitku dvakrát více pozornosti. Jenže píšu naštěstí až teď, tak to nechám být. Co víc? Ještě to nepřestalo být aktuální. A asi nikdy nepřestane, nejde to, i kdyby totiž platila slova písničky od skupiny Chinaski sejde z očí, sejde z mysli, jen blázen věří na nesmysly... (Neposlouchám je, ale kámoška jo, tak jsem se ocitla jednou úplnou náhodou - free vstupenky - na jejich koncertě:D. Sice miluju punk, ale nejsem typ, který by kategoricky odmítal nějakou hudbu. Jo, jsou slabší, ale čím více skupin, stylů, atd., znám, mohu lépe posuzovat a naučit se, snad někdy, vyznat v tom, co je dobrá hudba a co ne...) ... mně z očí nesejde... Nejde to. Ne však proto, že bych nechtěla. Už jsem byla párkrát hodně dole (rozuměj o něco líp než na dně), ale vždycky jsem se dokázala postavit pevně na zem a být zase v pohodě. Tak si říkám, proč bych to nedokázala teď. Bude to asi chvilku trvat a přiznám se, už se to táhne dlouho, ale jednou třeba budu vzpomínat s úsměvem na rtech. A říkat si, že to bylo krásné, i když to trvalo nepatrnou chvilku a vlastně to vůbec nic neznamenalo. Teda... Pro někoho ne, pro mě třeba jo. A kdyby nic, tak už vím, že čím více milujete, tím pak zklamání víc bolí. A že každý je něčí životní láska. (Tohle mám z knihy o Maxi Tivolim - ten příběh na mě strašně zapůsobil... Někdy mu věnuju článeček, ale teďka raději dokončím tenhle ;) ). Jasně, můžeme milovat několikrát, ale jenom jednou je to podle mě tak intenzivní a nádherné, oslepující, záhadné, nové. Jenom jednou je to totiž ta pravá láska. Upřímná, bez výhrad. Kdy milujeme tak, že nevidíme chyby toho druhého. Jsme oslepeni jeho jediněčností a krásou (nemusí být výrazně pěkný, ale pro nás je...). Ten nejlepší. Podle mého názoru toho člověka nikdy nepřestanete mít aspoň hodně rádi, i když přijdou jiní nebo se v něm totálně zklamete. Vždycky ve vás zůstane něco, a i když je to jenom útržek, kvůli čeho se vám jeho pohled a šarm uchová napořád v duši. Tu tíhu ponesete s sebou celý život. A už nikomu se nebudete schopni úplně oddat. Nepůjde věnovat celé srdce, když jeho část patří jednou provždy někomu jinému. Vždycky se budu ptát, jestli je lepší vzít si za muže/ženu právě tu svou životní lásku. A i kdybych slyšela tuny odpovědí, vím, že žádná mi nedá dostatečně přesvědčivé rozhřešení. Když jsme s tím, koho opravdu milujeme, děláme hlouposti, chováme se jako malé děti a nehledíme kolem sebe, na budoucnost, na to, co se má a nemá. Můžeme zvrtat plno věcí a přestat si kvůli (díky?) němu jít za svými dříve kladenými cíli. Změní nám život od základů. Ale poznáme, co je to Láska, ta s velkým el. A nebo prožít poklidnější, třeba navenek smysluplnější život, ve kterém máme rádi, ale dokážeme rozumně myslet a vědět, co je správné? Ovšem - nemilujeme.
Možná si řeknete naivní sedumnáctka, možná jí opravdu jsem. Ale myslím, že už jsem si stihla uvědomit, co to znamená milovat. A taky zjistit, jak hořce chutná zklamání.
Pak jsme jeli s rodiči do Babiččina údolí, už jsme tam byli hodněkrát. Asi 5x. Takže stejné fotky na totžných místech, obdobný apartmán. Ale bylo tam hezky a kupodivu i fajně. Rodiče se chovali přátelsky, jako v podstatě vždycky;), a celkově to bylo takové odpočinkové. Být tak daleko od těch, co znám, někdy znamená přestat myslet, vzpomínat, jenom žít a bavit se. Dívat se na sousoší Babičky s dětmi a procházet se na hrad Riesenburk - k vyhlídce, i když vím, že nebude stále ještě opravená:). Vyfotit si po xté ratejnu, ve které bydlela Barunka. A vidět tu krutou realitu. Představovat si, jak jí asi bylo, když psala Babičku, prožíla poslední roky svého života, s manželem, který ji nikdy nepochopil, bez peněz, zázemí, naděje. Neměla to lehké, ale přesto dokázala otevřít svou fantazii, na chvilku zapomenout a zachytit krásu života a lehkost bytí. Nebydlela nikdy na Starém Bělidle a ani se přesně neví, kdo byli její rodiče. Byla nejspíš nemanželské dítě tehdejší šlechty. Proč by jinak jako jediná z tolika Panklových dětí měla placené hodiny klavíru a byla tak chytrá? Jakotože nikdo nezná přesné datum jejího narození? Obdivuju ji. Chtěla bych být tak silná, inteligentní a cílevědomá jako ona.
Vrátili jsme se kolem středy a pak jsem jela do Jeseníků s nejlepší kámoškou... Ten příběh bude na dlouho:). A přiložím k němu i fotky, nebojte...
Snad jen - máte se na co těšit, bylo to šílené a zároveň jedinečné.
A teď mi nezbývá než jen potlačit slzy a popřát vám hodně štěstí a úspěchů do nového školního roku. Ať je ještě lepší a úspěšnější než ty předchozí. Uběhne to rychle, a pak přijdou zase prázdniny. Opět se pár věcí pokazí, a potom tu hořkost na jazyku nahradí sladká chuť štěstí a naděje. Tak je to vlastně pořád... Nahoru a dolů. Jenom si neustlat na zemi, to už raději zůstaňmě plout na obláčku v nebi. Jenom siživot nenechte uprchnout za zavřenými víčky...
PS: Ten design... V Náchodě jsem se nudila a kreslila si, snad se na to dá koukat:D. Mně přijde, že se to tady teďka hodí ;).
 


Komentáře

1 Slečna A. Slečna A. | Web | 1. září 2008 v 20:24 | Reagovat

Si děláš srandu ne?!? Já bydlím ve Vítkově. Ve Vítkově,okres OPAVA :D:D:D

2 Eveeee Eveeee | Web | 1. září 2008 v 21:02 | Reagovat

krásně napsaný článek.. má něco hluboko do sebe. A s tou láskou, jak nad tím přemýšlím ještě teď, máš asi pravdu. Asi nejde být "s tím pravým" celý život.

3 Crazy Fellow♥ Crazy Fellow♥ | Web | 2. září 2008 v 13:23 | Reagovat

do půl druhý? Jsi v sedmičce? Nebo do kolikáté chodíš?

Noo my máme od zítra do pátku do 12:30 ...tk celkem dobrý.

Co máš na zítra v plánu? Já jedu s kámoškou do Třeboně zařídit si kroužky( kreslení a scénický tanec)do umelecké školy

4 Crazy Fellow♥ Crazy Fellow♥ | Web | 2. září 2008 v 18:04 | Reagovat

jéé aha:D Tak to jo...mě je 14 a 4 měsíce:D LOL...

hraješ na flétnu? Já na ní taky hrála..asi dva roky myslim...*zamyšlení* hm...to je fuk:D už nehraju:D ted kreslím a tančím:D hehe

5 Slečna A. Slečna A. | Web | 2. září 2008 v 19:45 | Reagovat

Ony tam totiž žádné nebyli...:D Ještě sme tam nic nestrčila :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.