Vzpomínka na někoho, kdo mi byl jeden rok nejblíž a teď už si nemáme, co říct...

11. srpna 2008 v 23:45 | Miriabel |  koš
Zavřete oči a představujte si. Kamaráda na život i na smrt. Přítele, kterému můžete všechno říct a nikdy se vám nevysměje. Někoho, kdo vám rozumí i beze slov. Víte, že se můžete i zadrhnout a on dořekne myšlenku za vás. Podává odpověď i na ještě nevyslovené otázky.
Nesměje se, protože vy to nedokážete a je šťastný, když na vašich rtech spatří známky radosti.
Kdykoliv je tady pro vás, máte stejné zájmy... Jste spolu pořád a máte pocit, že den by měl mít víc hodin, protože času stráveného s ním je tak málo...

Bylo to pravé přátelství. Když ostatní říkali, že spolu chodíme (nebo brzo budeme), smáli jsme se. Ale bylo to stejně okouzlující a mozek zatemňující jako láska. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na něj. Celé dny i noci.
A pak najednou, jeho pohledy a chování...
Přišly hádky a scény. Nesmyslné, nechápala jsem důvod. Pak výlet, šílené zklamání.
Asi, asi to nebylo jenom přátelství... On to tak nebral... Já možná taky ne, nevím. Ale jedno je jasné, po výletě a všem, co se tam stalo (ale nejenom na něm, celé poslední dva měsíce byly strašné - odcizili jsme se), už prostě nešlo, aby jsme kamarádi dál. Natož něco víc.
Od té doby mám pocit, že něco, co mělo být a mohlo být, se rozprchlo do nenávratna. Přišly jsme o něco, co by třeba nepostrádalo smysl. Všimli jsme si toho pozdě? Málo mluvili? A nebo to tak mělo být? Nevím. Protože kdybych věděla, chovám se jinak. A tenkrát jeden večer, ten poslední fajný, bych udělala, na cos čekal (ale opravdu's čekal?) a co se asi stát mělo.
Je však už pozdě, na všechno i na vzpomínání.
Dneska mám pocit, že s tebou nemůžu být déle než pár minut. Je to divné, jiné a minulost mezi náma leží jako těžký balvan.
Ale přes to všechno Tě mám ráda:) a to krásné si v hlavě nechám uchované napořád. A když mi bude smutno, vzpomenu si, že jeden školní rok jsem si přála uložit do nějaké lahvičky a na začátku září ji pokaždé rozlít a vrátit se do vzpomínek. Nežít nový život. Ten starý byl totiž dokonalý a za to Ti moc děkuju :-*.
 


Komentáře

1 jesí jesí | Web | 12. srpna 2008 v 11:36 | Reagovat

Tohle znám až moc dobře....Člověku je ouzko z toho , jak se ten člověk dokáže, tak rychle změnit a začne se Ti stýskat po tom charakterním člověku, s kterým si tohho tolik zažila  najednou BUM a je vše jinak....zažila jsem úplně to samý, jenže se nedá nic dělat možná jen vzpomínat....

2 Pavlína Pavlína | Web | 12. srpna 2008 v 18:49 | Reagovat

nejhorší j e, když tě mrzí, ž esi nemáte co říct ..když sis třeba myslela, že vy dvě si budete mít vždycky co říct ... jinak hezké články  měj se

3 aniska aniska | Web | 12. srpna 2008 v 23:17 | Reagovat

Stalo se mi něco podobnýho...i když ani jeden z nás nečekal "nic víc", tak jsme si byli hodně blízcí. Za čas jsem zjistila, že si s ním nemám co říct, i když předtím jsme mohli prokecat celý dny...každej člověk se nějak vyvíjí a mění, ale často ne podle našich představ...co už ;)

4 Miriabel Miriabel | 13. srpna 2008 v 10:53 | Reagovat

2 jesí: dekujuuu za komentar:), strasne pekne jsi to napsala... mas pravdu, je to smutne, ale da se uz jenom porad dokola omilat v hlave to, co bylo... a uz asi nikdy nebude...

5 misa_laska misa_laska | Web | 13. srpna 2008 v 13:05 | Reagovat

Hodněkrát jsem přemýšlela, jestli mezi klukem a holkou může být z obou stran opravdu jen čiré čisté přátelství po celý čas... A myslim, že asi ne..

6 Miriabel Miriabel | 20. srpna 2008 v 0:24 | Reagovat

2 misa_laska: nikdy jsem si nemyslela, ze to reknu, ale asi opravdu nemuze...:(

7 Enliven Enliven | 17. září 2008 v 12:30 | Reagovat

:( tohle také znám...je to smutné, ale opravdu nemůže být mezi holkou a klukem přátelství...jen až po tom, co mezi sebou něco nezažijí...pak to vyplyne v přátelství a nebo je konec...:(

8 Smilesy Smilesy | Web | 24. května 2009 v 13:31 | Reagovat

Tak na tyto zážitky teprve čekám. Ale lituji tě... musí to být hrozné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.