Nebaví mě...

19. srpna 2008 v 22:09 | Miriabel |  koš
Nebaví mě nic. Vůbec.
Mám pocit, že si asi nikdy nenajdu kluka. Znám jich hodně, ale všichni mě chtějí jedině na... však vy víte na co. Ale o ty mi nejde. Jenže nedokážu potkat někoho nového, protože k sobě nové lidi nepustím. Nebo ne tak blízko, abysme mohli zjistit, že si rozumíme a máme se o čem bavit. Seznamování a tyhle věci okolo mně trvají strašně dlouho. A k sobě blíž si pustím až někoho, kdo mě sakra dobře zná. Na ostatní pak působím namyšleně, povýšeně, v lepším případě zakomplexovaně.

A kámoši? Kluci ti... umí být někdy i fajn a mám pocit, že si rozumíme. Ale s další minutou to může být vždycky jinak. Nepřipadá mi, že bych s někým z nich měla to pravé upřímné přátelství. Mohla tomu člověku o všem říct a nestydět se a vědět, že on udělá to samé. Za to je mi jasné, že kdybych chtěla něco úplně jiného, není problém:(. Ale to neznamená rozumět si... a já vlastně ani nevím, jak tomu říkat.
S holkama je to většinou takové hodně formální . Nemastné neslané /i když jsem přemýšlena proč je tohle slovo synonymum k výrazu všelijaké, protože někdo považuje pokrm bez tuku a soli za nejzdravější variantu jídla/. Opravdu otevřená dokážu být jedině před mojí nejlepší kámoškou, ale ta je daleko. Daleko na to, abych k ní každý večer zašla a mohla jí říct, co cítím, jak se mám a ona mi naopak svěřila její problémy nebo zážitky. Daleko na to, abysme jen tak bloumaly po okolí a kecaly o ničem. Daleko pro to, abych každé ráno mohla otevřít oči a říct si dneska budeme spolu a zítra taky a třeba nekonečně dlouho, nepřetržitě až do konce týdne. A ty ostatní... bavíme se, jsme spolu, ale není to ono. Můžu se s něma donekonečna procházet, prožívat nové zážitky, snažit se o nějakou důvěrnost nebo tak něco, ale stejně před nima nebudu nikdy spontánní. A mám pořád strach, že bude to trapné ticho. Které třeba s NÍ nikdy trapné není.
Pak mě taky nebaví jíst. Asi si řeknete: Je to anorektička nebo spěje k nějaké duševní nemoci nebo ta je ale ujetá... Ale ne, tohle už je, naštěstí, za mnou. Když jsem s někým, dokážu nejíst třeba dvacet a více hodin v kuse a vůbec nemám hlad. Nemusím dokonce ani pít. Pak přijdu domů a je to zase v pohodě - cítím potřebu najíst se. Ale před lidma, které mám ráda, záleží mi na nich, jsem před nima nejistá nebo je neznám až tolik, nepotřebuju jídlo. A na druhou stranu, když jsem sama doma a s nikým nemám celý den být, sním třeba několik čtverečků čokolády, nějakou sušenku, někdy i nesourodá jídla, která by normální člověk dohromady nejedl. Jako bych zajídala tu prázdnotu, která ve mně najednou je, a přitom, s nikým nejsem, protože sama nechci. Není to extrémně velké množství, ale ani malé. Doufám teda, že se to k přejídání nedá přirovnat. Spíše divné složení. Pak si třeba připdám blbě sama před sebou a vím, že to ze mě musí pryč. Ať už cvičením a nebo... jinak. Nebo potom nemám několik hodin/dní vůbec chuť něco pozřít a musím se do toho doslova kopat, protože jako vychrtlinka už právě skončit nechci. Někdy jím v takový den místo hlavních jídel sladkosti nebo jenom jogurty, müsli, ... to záleží. Samozřejmě, jsou dny, kdy jím normálně, ale to musím být úplně v pohodě a šťastná z normálních běžných věcí, lásku do toho nepočítám :).
Někdy mě nebaví ani sportovat, protože vím, že potkám nějaké lidi a já chci být zrovna úplně sama, a tak vycházím (vybíhám) až večer nebo do míst, kde nikdo není.
Možná to píšu jenom proto, že... jsem něco podělala. Zase. Ale tak trochu jinak než si možná budete myslet. Nechce se mi to tady zatím psát, je to ještě moc aktuální. I když to v sobě dlouho neudusím a jednou ten článek přijde.
To je jedno, v každém případě je tenhle článek mou nejúpřímnější zpovědí za celé blogování.
PS: Omlouvám se za to, že je depresivní... Jenže dneska to jinak nepůjde... Je marnotratné přemýšlet v sedumnácti nad tím, jaký má život smysl? A nedojít k ničemu velkolepému...
PPS: Obrázek pochází ze starého blogu, není zkopčený ;)
 


Komentáře

1 herzig-traum herzig-traum | Web | 19. srpna 2008 v 22:44 | Reagovat

... copak je život jenom o tom najít si kluka v 15 nebo v 17 pak se s ním do dvou měsíců rozejít pak nad tím smutnit půl roku atd...?! Nevím, ale přijde mi to dost stupidní... A vím, že ty to takhle nemyslíš a že hledáš kluka "na dlouhej "vážnej" vztah"...Ale popravdě? Neznám nikoho takovýho... To si radši najdu někoho až ve dvaceti a pak to bude teprv "o něčem"... Někomu tenhle přístup možná přijde trapnej, ale co?! Myslím si, že v týhle době chtěj patnáctiletý holky někoho rychle mít jenom kvůli tomu, že to tak dělaj všechny ostatní! A co z toho maj? To jim všem jde jenom o sex? Podle mejch zkušeností s mejma kamrádkama asi jo... Grr co je tohle za dobu?! :D:D

2 Miriabel Miriabel | 20. srpna 2008 v 0:13 | Reagovat

2 herzig-traum: Ne, praveze nechci kluka na dva mesice, ale na delsi dobu :). Jenze takovych moc prave neznam, proto budu radeji dale cekat. Jenom obcas, kdyz se presvedcim v realu, jaci jsou, zacnu me to stvat. Jinak to az tak neresim.

Tvuj pristup mi pripada spravny. Myslim, ze tyhle holky pak budou mit problem najit si toho "spravneho" kluka, protoze mu bude vadit, kolik mel predchudcu... Ale nekdy se bojim, ze ten fajny kluk neni a ani nebude...

Soude podle lidi, se kteryma se bavim ja, jde o "to jedno" prave klukum.

A co je tohle za dobu? Nevim, ale rozhodne je divna:D. Jenze - bylo tohle nekdy jinak?

3 * Geheimnis * * Geheimnis * | Web | 20. srpna 2008 v 11:50 | Reagovat

taky asi nikdy nenajdu kluka na lásku - všichni po mě chtěj tak akorád sex sex sex :´(

4 misa_laska misa_laska | Web | 20. srpna 2008 v 15:36 | Reagovat

V 15 jsem měla kluka a byli sme spolu tak půl roku, většinou mam vztahy tak na půl roku, rok.. Delší jsem ještě nezažila. Někdy to utíká neskutečně rychle a ani nemrkneš a už máte slavit výročí.. Teď už můžu říct, že kluci sex berou úplně jinak.. A já už taky.. Chtěj mě na sex? Smůla... Na to si můžou najít jiný.. Ale občas.. Když je tam i ta náklanost.. Dalo by se to, ale pro mě bez jakéhokoli bližšího vztahu, pocitu, to stejně nemá cenu. Holky z toho pak nemaj takovej pocit vyplnění jako kluci, těm je to jedno. Je uspokojí kdokoli...

5 jesí jesí | Web | 21. srpna 2008 v 21:00 | Reagovat

v prvním odstavci stebou úplně soucítím :) vím co myslíš

6 crazyslunicko crazyslunicko | Web | 22. srpna 2008 v 10:16 | Reagovat

Vše přece nazáleží na klukovi ne? Já jsem do svých šestnácti pořádně kluka neměla nebo měla ale hodně mi ublížil, takže jsem si od tý doby nechtěla žádné mužské pohlaví k sobě pustit, ale ejhle.. najednou mě začal uhánět jeden kluk půl roku a už to bylo a ted jsme spolu 1rok a půl.. prostě musíš vyčkat na ten správnej okamžik ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.