Život

4. července 2008 v 20:14 | Miriabel |  příběhy
Ashley se dívá na svou tříletou dceru, která si právě hraje s panenkou. Pečlivě jí obléká dupačky a pak krmí z lahvičky. Přitom jí vhrknou do očí slzy. Vzpomíná si, jak byla ona sama malá a mohla si nerušeně hrát. Celé dny, nehledě na plynoucí čas, bez povinností a starostí. Častokrát se zavírala v pokoji na dlouhé hodiny a tvořila si v něm vlastní svět. Její postel se proměnila v pláž a všude okolo bylo moře. Ona žila se svými zvířátky na opuštěném ostrově. Nechyběla ani tuna dětí. Vždy snila, že jednou, až bude velká, bude mít hodného manžela a kupu krásných miminek. Nebo alespoň holčičku, kterou bude oblékat jenom do růžové, pečovat o ni, kupovat jí všechno oblečení a pojmenuje ji Abigail. Splní si na ni všechny své nedokončené sny. To, co ona neměla... To, co Ashley chybělo, a co postrádala, jí dá.
Jenže sny mají většinou daleko od skutečnosti...
A hlavně ty dětské, naivní...
Pamatuje si přesně na den, kdy si vzala jako vždycky do ruky panenku a chtěla si hrát jako obvykle. Jenže to nešlo, najednou jí to vůbec nebavilo. Samozřejmě si do té doby hrála už pouze tajně, když byla nemocná nebo sama, protože většina jejích spolužaček už dávno řešila kluky a malovala se. Jenže ona byla jiná, tohle ji nezačalo bavit v podstatě nikdy.
Od té doby si začala hrát raději s vlastním tělem. Poprvé jí došlo, že je moc tlustá. Hladovky. Nechuť k jídlu. Čokoláda. Výčitky. Návrat k normálnímu životu. Pocity štěstí střídající se s nekonečnými depresemi, nenávistí sebe samy.
Dodnes si nedovede vysvětlit, co ji, tu věčně šťastnou dívku, vedlo k první delší dietě. Nebyla tlustá, ale jenom nesebevědomá. Myslela, že přijde štěstí, obdiv, ale i soucit, pochopení. A snad, že se z ní stane znovu to bezstarostné dítě. Vrátí se ke svým snům a ideálům.
Jenže život jí ukázal, že dokonalost a perfektní lidé neexistují. Hranice mezi dokonalostí, vrcholem, štěstím a úpadkem, zoufalstvím, závislostí je velmi tenká.
Všechno nemůže být stoprocentní a každý člověk má právo mít dobré i špatné vlastnosti. Nemusí být ve všem nejlepší a bezchybný, a přesto ho druzí mohou brát a budou ho mít rádi. A třeba pro ně jeho chyby nebudou tak bijící do očí a nesnesitelné.
Tohle všechno už stihla pochopit, ale pro život to není zdaleka dostatečné. A ona to ví, teď už je připravená čelit dalším problémům, bude to těžké, ale ví, že když spadne na úplné dno, najde v sobě sílu vstát.
Jenže čím vším si bude muset projít tahle malá roztomilá holčička než jí dojde alespoň část tohohle? Co ji potká? Některé věci vás rodiče nenaučí. O něco se snaží, ale vy si z toho stejně ponaučení nevezmete. Musíte to začít na vlastní kůži. Často jste v hozeni do oceánu života dříve než se naučíte pořádně plavat. A je jenom na vás, jak se s tím poperete, nakolik vylepšíte svůj plavecký styl, jestli budete plavat jiným stylem než vaši rodiče, či se po nějaké době utopíte. Možná by bylo lepší si předtím přečíst nějaký návod. Kéž by jej někdo dokázal sepsat. Jenže to nelze. Můžete vyplavat stejnou cestou, ale stejně pro každého bude něčím jiná. Vyjímečná.
Její Abigail hra přestane bavit a mrskne panenku do kouta. "Mami, kdy přijde tatínek?"
"Tatínek? Za chvilku, je v práci." Jo, za chvilku. Kéž by. Doma se zdržuje co nejméně.
Chtěla mít nejkrásnějšího kluka, nejdokonalejšího. Mít nádherné dítě a bezchybné manželství. Myslela si, že tak uteče problémům dospívání a splní si dětské sny. Jenže krása není všechno, ono to takhle nefunguje. Přehlížet povahu jenom za cenu krásy? Nejspíš ho milovala, snila o něm celý život, stejně jako o vychrtlé postavě, nějak se to doplňovalo. Alfa i omega jejího života. A pak se jí splnily hned dva sny. Jeden navázal na druhý. Měla všechno, co chtěla. Co na tom, že vzhledu zasvětila celý svůj život a ten zbytek vyplňoval on. Měla, co si vždycky přála, po čem toužila.
A teď zjišťuje, jak byla povrchní, jak se změnila, a přestala být svá...
Nyní je už pozdě přemýšlet nad nápravou... A nebo není? Jenže nechce ublížit Abigail. Nebo je to jenom výmluva a spíše nechce rozbourat svůj život od základů? Možná...
Zarachotí klíček v zámku. "Ahoj miláčku, moc moc moc promiň. Zdržel jsem se..." Co na tom, že voní jinou ženou. Ale momentálně objímá Ashley. Je její. Cítí teplo sálající z jeho mužného svalnatého těla a pro tento moment je šťastná.
Nemyslí už na nic. . . Na chvilku je oproštěna od všech starostí.
Podívá se mu do těch magnetických očí, které ji od první chvíle přitahovaly. Od té doby, a to už je let, na ně nepřestála myslet. Poznala i jiné muže, ale žádný se mu nikdy nevyrovnal... Všechno se s ní začne točit. Připadá si jako opilá štěstím a ví, že tohle je nekonečné... Beznadějné...
Tento příběh nemá začátek ani konec... Je to jenom takové zamyšlení. Nad tím, jaký život může být. Přináší nám někdy hodně smutné situace, ze kterých se musíme poučit a chyby nezopakovat. Nestačí se jenom litovat, jak je všechno hrozné a nespravedlivé. Musíme konat. Udělat všechno, co cítíme a říci, co máme na srdci. Protože když se uzavřeme, často se tím něco pokazí, a pak už může být na nápravu pozdě.
Ale i přesto stojí za to, se o to pokusit. Znovu a znovu. Dokud máme sílu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.