Stín minulosti

4. července 2008 v 20:13 | Miriabel |  příběhy
Cítí potřebu jít na čerstvý vzduch, venku svítí slunce a doma se už nedá to dusno vydržet. Proč mi jenom nebere telefon? Nechci jít sám... Ale touha vypadnout z bytu vyhraje.
Prochází jejich oblíbená místa, vybavují se mu situace, rozhovory s ní vedené. Vždycky si rozuměli, bylo mezi nima neviditelné pouto. Až poslední dobou se něco změnilo. Co udělal špatně? Má pocit, že je pořád stejný, to jenom ona už není jako dříve. Přestane myslet na negativní věci, za chvilku bude léto, plánuje prázdniny. A pak už se od vzpomínek, plánů oprostí a putuje do nitra své fantazie.

Najednou ho zamrazí. Dlouhé hnědé vlasy, téměř po pás, s rezavým odleskem způsobeným dopadem slunečních paprsků. Štíhlé, téměř dokonalé, tělo zahaleno v lehkých šatech nesahajících ani po kolena. Vypadá jako víla, uvědomí si. Až teď, předtím mu to nikdy nedošlo. Nenapadlo ho přemýšlet o ní jinak než jako nad kamarádkou. Byla jeho druhou půlkou, věděli o sobě všechno, stačilo, aby jeden myšlenku začal a druhý ji mohl dokončit. Častokrát začínali říkat podobnou větu, měli stejné postřehy a názory. Přesto mu teď připadá cizí. Snad je to jen těma zavřenýma očima, dává jimi najevo, že je pro ostatní momentálně uzavřená. Pryč od reality. To u ní nebyla novinka, často snila, ale teď mu to připadalo jiné. Ona navíc nebyla typ, který by šel někde sám a nebo jen ležel se zavřenýma očima. Odpočívat a nic nedělat jí bylo cizí.
Přichází blíže a jemně dívce vytahuje sluchátka z uší. Otevře oči a vzhlédne k němu. Zvuky, kterými dává příroda najevo přicházející léto, se mísí se slabou smutnou písničkou. Slyší jen úryvky a přesto ho při každém zachyceném verši zamrazí. "Člověk ze zoufalství často pomate se...sním je k ukojení své potřeby něhy...neprocitnu tady až na jiným světě...muchomůrky bílé budu sbírat v létě..."
"Máš přece ráda punk a tvrdé songy, těmi pomalými opovrhuješ..." Pokusí se ji obejmout, ale odstrčí ho s nezvyklou bojovností. "Můj vkus!"
"Ann? Co ti je?," osloví ji. Jmenuje se Annabell. Krásné jméno, ale ona ho nesnáší. Připadá jí předlouhlé a nehodící se k ní. Nepřeje si být Líbeznou, či Láskyhodnou nebo Krásnou Annou. Ale s Ann už se smířila.
Jak může být někdo tak jemný, něžný a krásný tolik nešťastný a zároveň plný vzteku? Zlost lze vyčíst z Anniných očí, jsou najednou tak jiné, zúžené a kalné. Pohled je ostřejší než žiletka. Ty dobrosrdečné, upřímné tmavohnědé oči. Hladily ho pohledem, když se trápil a jiskřily štěstím, když se smál.
"Nic. Jsem unavená, nech mě, Deni, prosím." Snaží se ovládnout, ale jemu není jasné, jestli potlačuje pláč či záchvat zlosti. Neví, co by měl dělat, ale tuší, že by neměla být sama, jenomže na to je moc paličatá, a když pomocnou ruku nestiskne, nesmí se vnucovat. To jsou nepsaná pravidla. Všechno může být fajn, a pak najednou obrat o sto osmdesát stupňů. Celý den nekomunikuje, nechce nikoho, chce jenom běhat. Utíkat sama před sebou, svými špatnými vlastnosti, depresemi a zoufalstvím. Aby byl únik úspěšný, potřebuje déle než hodinu či dvě.
Zvedá se a odchází. Annabell si dává opět do uší sluchátka. Vrací písničku na počátek... Přes zavřená víčka cítí žár slunce. Proniká jí do hlavy. Postupně si zvyká. Sžívá se s nebem i s chladnou, počínajícím létem ještě nepoznamenanou, zemí. Přestává vnímat, má pocit, že nemá city. Ale to trvá jenom malou chvíli. Pak se v hlavě znovu vynoří dokonalý obraz očí. Očí, do kterých by se vydržela dívat roky a nikdy by ji ten pohled neomrzel. Prudce vstane a rozběhne se zpět domů. Už neexistuje místo, kde není. Je všude, kolem ní, ale hlavně v jejím srdci. Zabral si sobecky tolik místa, že už se tam tak dlouhou dobu nevejde nikdo jiný.
Odemkne dveře od bytu. Je strašně nervózní, neví, co dřív dělat, na co myslet. A tak pochoduje po bytě sem a tam. Pak se vyčerpaně sveze k zemi. Leží uprostřed kuchyně. Nemá sílu pohnout se. Usíná. Probudí ji až přicházející šero. Kde jsou rodiče? Proč nejsou doma? Kde je někdo, kdo by ji pochopil? A existuje vůbec takový člověk? Jo, Heidi. Jenže ta je daleko. A tak se sebere. Vezme si mobil, peníze, klíče a jde. Proč za kamarádkou nezajet zrovna dnes? Cestou je zase ve své fantazii. "Pozor!!!," volají vyděšení chodci. Ale ona je neslyší, lidské hlasy nezapadají do představ. A tak vstoupí na přechod bez rozhlédnutí. Přímo pod kola jedoucího auta.
Cítí jemné šimrání ve vlasech. Otevře oči a vidí chlapce, nejkrásnějšího ze všech. Nejdokonalejšího. Pro ni toho nejdůležitějšího. Natáčí prameny Anniných vlasů na své mužné, přitom tak něžné, prsty. Neříká nic. Ani jeden z nich. A přitom si rozumí. Stačí jenom pohledy. Teď by byla slova zbytečná a smysl pozbývající. Ona ví a ví i on. Přiblíží svou tvář k té křehké, bílé, zoufalé, ale pro tuto chvíli zářící štěstím. Pohladí její rty svými. Jen lehce, jako by byla jen představa, která se rozplyne, když se jí dotkneme. Sen, který s ránem mizí. Najednou prudce vstane a odchází. Dívka ho váhavě chytí za konečky prstů. Pevně tiskne její ruku. A pak se prsty rozplétají... Tak jako náramek z bavlnek. Spletené bavlnky mají tvar, význam, dávají smysl. Ale každá zvlášť se dá jednoduše vytratit. Chybí jim druhá půlka, vzájemná opora.
Dveře se otevírají podruhé. Vchází Deni. Potřebovala by se někomu svěřit s tím, jak strašně to bolí. Ale cítí, že on není ten pravý. I když si dříve všechno říkali, teď je něco jinak. Tenkrát na poli se něco změnilo. Nastává trapné ticho. Po delším otálení Deni otevře pusu, užuž se mu na rty derou slova a chce prolomit tíživou atmosféru, ale nedostávají se mu slova. Ann cítí, že by měla něco udělat. "Promiň, chovala jsem se hloupě. Neměl si s tím nic společného..." Neusměje se, jako by to udělal jindy. Zašeptá jenom: "Ty ho miluješ, že?" Nemá cenu lhát. Zakývá němě hlavou. Tolik by jí toho chtěl povědět. Jak mu po ní bylo smutno, nespal, díval se do temných zdí a bál se, že to nepřežije. Že už nebude příležitost, aby to bylo jako předtím. A teď... Nebude to nikdy jako dřív, protože ji přestal brát jako sestru, porušil pravidla... Momentální situace je ještě horší. Ona přežila. Jsou blízko sebe, na dosah ruky či rtů, ale přitom na kilometry vzdálení. Ona mi bude schopna dávat to, co dříve, ale já už nezvládnu dostávat jenom to. Ona je moje všechno, proč ne já její?
Po několika týdnech je propuštěna domů. Taťka se k ní obrátí: "Vadilo by ti ještě pořád, kdybysme se odstěhovali do Prahy?" Ani minutu neuvažuje. "Ne, klidně hned."
Utekla od citů. Od přátel. Nezvládla ten nápor. Změnila život.
Neodsuzujte, pokud jste nepoznali její život.
Dnes uplynul přesně rok. S Denim si občas volají, ale hovory jsou takové všelijaké, nemají si už co říct, často je ticho a hovor vázne. Před spaním se jí stále vybavují ty oči. I když je nevidí, zůstaly v jejím nitru navždy vyryty. Naděje umírá poslední... Nedokáže s nikým chodit. Každého kluka s ním porovnává, jenomže nikdo není tak silná osobnost, cílevědomá a přitom jemná, důvěryhodná a inteligentní. Žádný z kluků nedosahuje jeho krásy. Možná má chyby, ale pro Ann jsou jeho chyby přednostmi. Je ztělesněním dokonalosti. Pro ni ano. A to nezmění ani pět set kilometrová vzdálenost. Byla ubohá, když si myslela, že jde všechno smazat a začít znovu. To nejde nikdy, protože tíhu své minulosti potáhneme vždy za sebou. Bude nám dělat stín. Ať už černý či růžový
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.