Slib

16. července 2008 v 0:20 | Miriabel |  příběhy
A tak jsem to udělala. Bylo mi sedumnáct a bylo to tak trošku z hecu. Nevím, jestli mám litovat a nebo mít radost. Vzpomínka je to děsná, ublížila jsem tím několika lidem, ale splnila SLIB.
Dokázala jsem těm, kteří o něm věděli, že nemluvím do větru a jdu si za svým cílem.
O čem mluvím? O pomstě rodičům. Oni mě nepustili s kámošema na týden dělat sport a tak jsem si řekla, že když mi zakazují dle mého názoru prospěšné a zábavné věci, asi si přejou, abych trávila svůj volný čas jinak. Chtěla jsem teda najít prvního kluka, o kterého zakopnu, a s ním něco mít... Původní verze byla přinést jim domů dítě, ale k tomu jsem se nakonec neodhodlala, ublížila bych tak nejspíš tomu tvorečkovi a sama sobě. Jim moc ne.
Později bych i možná ustoupila, už jsem si nebyla tak jistá, ale vědělo to pár kámošů, na kterých mi hodně záleží, a já nechtěla působit jako trapka. Co jsem udělala? Vyspala jsem se s dobrým přítelem, který se mnou chtěl chodit. Připadá vám to hnusné? Mně už teď taky. Vlastně jsem ho ranila a jenom dokázala, co jsem zač. Byl to můj první kluk (se kterým jsem něco víc měla). Vždycky jsem si chtěla svoje panenství uchovat až do 18ti nebo aby byl mým prvním až manžel. V patnácti jsem na disky nechodila a nepotřebovala si tímhle stylem dokazovat dospělost. V šestnácti jsem místo chození s klukama a prvních "vážných" vztahů chodila běhat. A o rok později jsem si přestala rozumět s rodiči a ztratila to zázemí. To, co mi dodávalo jistotu i bez těhle činů a zážitků. Nebyla jsem jako ostatní, byla jsem jiná a taky na to náležitě hrdá. Za svůj názor a životní postoj jsem se nikdy nestyděla. Až teď...
Stala se ze mě uzavřená troska. Pokazila jsem, co jsem jenom mohla. Zradila kamaráda i sama sebe. Hlavně, že všichni okolo ví, že jsem nebyla trapka, co si nestojí za svým. A dala to... Ale teď trapka jsem... Vlastně až teď, předtím jsem byla normální slušná, akorát poslední dobou věčně naštvaná a pomstychtivá, holka.

Jak se cítím? Prázdně... Nebylo to ani trochu hezké, ani trochu takové, jak bych čekala. Chyběla láska, city. Vzdor a truc s něhou moc nekamarádí. A rodiče? Berou mě už z rezervou, nedůvěřují mi jako dřív, povolí mi dvakrát méně věcí a už si tak nerozumíme. I v období hádek to bylo lepší, tenkrát aspoň byla naděje, že se to jednou spraví. Teď už ne. Za chvilku je mi osumnáct a je nám všem jasné, že až odejdu z domu (otázkou je jestli na koleje nebo někam dělat uklízečku...Myslím, že oni spíš dávají na druhou variantu), už se moc vídat nebudeme. Asi se stydí za to, co vychovali a mrzí je to. Jsem jejich ýsledek, upatlali si mě a pak dotvarovali. Někde se nejspíš sekli. Nebo jsem se k tomuhle obrazu dodělala sama? Nevím.
Tenkrát, když mě nechtěli pustit měl taťka takovou hlášku, která mě totálně vytočila. Připadala mi tak sobecká, ale teď je mi spíš líto, když vím, že už z jeho úst nevypadne. "Jsi naše jediné dítě, všechno, co máme. Celý život tě vychováváme a dáváme do tebe peníze, a teď tě máme pustit někam, kde se klidně můžeš zabít? Máme tě na to moc rádi." Ti, co jeli, přežili. Sice jich nakonec z původního počtu moc nešlo, ale stejně mě to nesnesitelně štvalo.
Teď bych vrátila čas. Jenže ono to už nejde.
A tak tu sedím v temném pokoji, snažím se číst si knížku a zapomenout na všechno. Pár lidí se ode mě odvrátilo, pár odsoudilo, a někteří zůstali... Ale už stejně nemám chuť s něma být, jsou tak jiní, bezstarostní. Mám pocit, jako by měli celý život před sebou a já oproti nim byla stará babka, co už všechno ztratila. Nemá nárok prožít něco krásného, protože ona sama bortila naděje jiných a hleděla jenom na sebe.
Moc bych si přála, aby mi ten člověk dal ještě šanci. Jenže nemohu chtít, aby mi odpustil, když vím, že sama bych to nedokázala...
Já jsem nezapomněla ani na tu hloupost (ano, ve srovnání s tímhle to blbost byla), co mi "udělali" rodiče... A po něm chci, aby spolkl daleko větší sousto. Co čekám? Jsem směšná... Ale třeba jednou na tu zprávu odepíše. I když není moc co.
A pak ten mobil konečně zazvoní...
 


Komentáře

1 Miss.Maková Miss.Maková | Web | 16. července 2008 v 14:31 | Reagovat

Nn, to v tom záhlaví nejsem já :D

2 Veronika Veronika | Web | 16. července 2008 v 22:02 | Reagovat

Asi jsme tím neublížila nikomu.....jen sobě...své cti....

3 Eveeee Eveeee | Web | 17. července 2008 v 0:28 | Reagovat

moo hezky napsané :), originální, zvláštní nápad a možná sis tím i trošku ujasnila svoje pocity.. víš jak to myslím.. :)

4 misa_laska misa_laska | Web | 17. července 2008 v 10:01 | Reagovat

Nejvíc jsi svým "slibem" ublížila sobě... Ale snad si se ponaučila... A myslím, že opravdu ano! Spousta věcí nejde vzít zpátky. Musíme se naučit s tím žít. Sex s kamarádem nemusí být ještě konec přátelství. Přátelství je něco víc... To že s tebou chtěl chodit to samozřejmě stěžuje... Ale kluci bohužel tyhle svý pudový stránky berou jinak a klidně se vyspí i s někym s kym nechtěj chodit. Takže na tom ten tvůj kamarád je trošku hůř. Ale celý život nás někdo odmítá.. Až se vyrovná s odmítnutím, pak si o tom budete moct promluvit (toho se neboj). Neznám jeho ani tebe, ale myslím, že tohle dokáže pochopit. Ale musíš mu říct všechno. Asi to bude těžký... Ale nevzdávej to předem.

5 misa_laska misa_laska | Web | 17. července 2008 v 16:58 | Reagovat

:D Nějak jsem si nevšimla rubriky.. Ale bylo to tak realistický :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.