Poslední kapky...

4. července 2008 v 20:19 | Miriabel |  příběhy

Leží v posteli pod třema peřinama, poslouchá šumění stromů a rány dešťových kapek o okenní parapet. Klepe se zimou, ale přitom jí po těle stékají kapičky potu.
Snaží se uklidnit svoje svědomí tím, že kdyby bylo hezky, šla by běhat nebo něco dělat. Jenže není... A už se to nedá vydržet, brzo jí asi praskne hlava, přitom sama ví, že i při třiceti stupňových vedrech by tu takhle bezvládně snila, chyběla by jí energie, dřívější síla a motivace.
Už vlastně nebyl nikdo, koho by měla více ráda. Na pár lidech jí záleželo, ale celý život upsala pouhopouze své extra štíhlé postavě. Ta pro ni znamenala nejvíc. Každé kilo tuku dole a gram svalové hmoty navíc způsobil větší radost než první polibek. Ztratila kamarády, přišla i o kluka, kvůli kterého tohle všechno začalo a dokonce už jí nezáleželo ani na tom, který byl použit jako další inspirace pro hubnutí.
Ztratila důvěru ostatních, své ideály a všechny dřívější sny ji pomalu upouštěly. Zavřela oči a uviděla vystouplá žebra, klíční kosti, ploché břicho, suchou pleť, propadlou tvář... Zvrácený ideál krásy...
"Abigail, pojď si vzít oběd..." Panebože, jen to ne... A pak statečně vstane, zapotácí se na nohách, které by mohly úspěšně konkurovat párátkům a jde, jako ostatně každý den. Musí. V hlavě se ozývají stovky výčitek a nápadů, jak to provede dneska, jaký udělat podvod teď, který ještě neznají, na který nepřijdou...
"Abigail! Jez i tu přílohu, podívej, jak vypadáš, a pořád nejíš jako normální člověk. Počkej, až tě konečně zavřou kam patříš..." Slzy a výmluvy na ně neplatí, téměř všechny triky už znají. Je přinucena jíst. Brambory, to je nějakých 330 kj na sto gramů, ale to máslo. Představí si roztékající se nažloutlý tuk nabobtnávající v jejím těle, stávající se pomalu jeho součástí. To maso, ouou, u toho si kalorie ani nepředstavuje. Sice je to bílkovina, ale připravená na litru oleje. Proč tam dala tolik tuku všude??! Necítí chuť pokrmu, zato silnou nenávist a odpor míšený s nevyjádřitelným strachem a pocitem ušpinění.
Rodiče odcházejí konečně pryč a ona bude mít teď klid na cvičení, jupííí. Se zaklapnutím dveří však Abigail dojde chuť i vůle mučit se pálením kalorií. Už ani na to nemá... Ztratila hodnotu jako člověk, zklamala všechny a nakonec i sebe a tu zrůdu v sobě sama taky.
Čirá voda se pomalu mísí s rudou krví. Kostnaté, už se nedá říct dívčí, tělo se pomalu ztrácí ve vaně napuštěné vlastní krví...
Snad se tam bude mít lépe. Tam, kde neexistuje povrchnost, závist a trapné prázdné poznámky, které umí jenom srazit co nejníže, ublížit. Tam, kde je jenom pravá láska, čistá jako ta původně napuštěná voda.
 


Komentáře

1 herzig-traum herzig-traum | Web | 5. července 2008 v 22:41 | Reagovat

smutný, ale hezký...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.