Letííím

4. července 2008 v 20:17 | Miriabel |  příběhy
Před dokořán otevřeným oknem ve 13. patře stojí plavovlasá dívka a přemýšlí. Přivírá oči, do kterých jí svítí poslední paprsky slunce; nic jim nebrání pronikat do neútulného a po zimě ještě chladného pokoje...

Dnes začaly jarní prázdniny, ale jí to nezajímá, už pro ni není nic důležité. Prázdným, až skoro netečným pohledem se dívá na krajinu za jejich panelákem. Kolikrát se z tohoto stejného okna dívala plná naděje, radosti a pocitu neskutečného štěstí. Ale všechno skončilo. Je jí teprve 15, někdo by si řekl, že musí být šťastná a nic jí nemůže chybět. Ale ona je přesvědčená o opaku. Už to na světě nemůže vydržet, nic ji nebaví a najednou chybí ta motivace, proč žít a bojovat dále.

Včera v tomto pokoji pro ni umřela naděje, najednou přestalo existovat všechno hezké. Myslela si, že je to jenom sen a všechno se zase spraví až ráno otevře oči, ale nebyl...a proto tady teď stojí a chce skočit.
Pak zatřese hlavou, jako by se vzpírala nějaké myšlence a nebo chtěla odpudit nějaký nápad... Po té položí nohu na parapet, pak druhou. Nikdy jsem neuměla skočit šipku, tak se to třeba teď naučím, pomyslí si sarkasticky. Zavře oči a v hlavě se jí promítne obraz chlapce. Má pronikavé tmavě modré oči, útlý obličej na němž září vlasy jako sluneční paprsky, štíhlý krk a hubené tělo. Někdo by řekl, že je obyčejný, ale pro ni je jedinečný a ten nejlepší.
A pak se pomalu odrazí a skočí... Všechno kolem vidí rozmazaně. Na jednu stranu má hrozný strach, ale je to vůbec strach? Už se nemá čeho bát... A na druhou stranu cítí hroznou úlevu... Už nemá žádné starosti. To se dívce promítne v hlavě během několika sekund, pak už nemá myšlenky žádné.
O několik desítek minut později přijíždí sanitka, ale je to k ničemu. Sebevražda byla provedena "dokonale". Pár kolemjdoucích, kteří tímto zapadlým dvorem náhodou šli, se zastavilo a s otevřenými ústy přemýšlejí, co vedlo tuhle mladou a krásnou dívku k takovému řešení. Nechápou... Asi nikdy nepochopí, na to jsou moc prázdní.
O několik tisíc kilometrů dále sedí v ještě poloprázdném bytě kluk. Modrýma očima pozoruje display mobilu a čeká až přístroj zapípá a objeví se symbol obálky. Proč neodepisuje? Klade si pořád dokola jednu a tutéž otázku. Zatím netuší, že příjemce zprávy už pro tento svět neexistuje.
A pak se obrazovka telefonu konečně rozsvítí, jako ve snu stiskne zelené tlačítko a přijme hovor, ale hlasu, na který tak dlouho čekal, po kterém mu bylo tak smutno, který pro něho znamenal celý svět, se už nedočká...
Nevnímá čas, jen sedí na nové posteli, tupě kouká do bílé, čerstvě natřené zdi a v hlavě se mu promítá poslední rok života. Rok, který pro něj byl nejkrásnější, protože potkal JI. Vidí její úsměv, slzy štěstí, nadšení pro každou hloupost a radost, kterou se třpytily její oči pokaždé, když ho uviděla. Vzpomíná, jak se červenala při prvním polibku, na její dlouhé blonďaté vlasy, které neposlušně vlály ve větru, na smaragdově zelené oči, ve kterých se dalo ztratit jako v oceánu při pouhém pohledu a v neposlední řadě na úzké roztomilé prsty, kterými ho něžně hladila po tváři a kterými křečovitě svírala jeho ruku při nejistotě a strachu.
Ne, přece tohle nemůže být jenom minulost... Proč? Proč se museli stěhovat? Cítil a věděl, že ho miluje, ale ani v nejhorším snu by ho nenapadlo, že zrovna ona, taková silná osobnost, "vyřeší" problém jejich odloučení sebevraždou...
Znal ji přece tak dobře a přesto se v tomhle mýlil...
Pak bouchnou dveře a v jeho pokoji se objeví rodiče s bratrem, jsou nadšení, protože se jim v novém městě moc líbí a navíc zde mají lepší práci a on s bratrem budou moci navštěvovat prestižnější školu, bydlí v luxusnějším bytě... Poslouchá je jen napůl, ale stejně jdou všechna jejich slova jakoby mimo něj.
Pak se dveře konečně zavřou. Zvedne hlavu a najednou jakoby ji spatřil, rozběhne se k ní, ale pak mu dojde, že je to jen jakýsi stín odrážející se z ulice.
Ona tady není a už nikdy nebude...
Má pocit, že se udusí vlastníma myšlenkama, ale komu to má říct? V cizí zemi? Nikoho tady nemá, je od všech daleko... Zůstal sám... Podívá se z okna a vidí proudy lidí plynoucích po ulici tam i zpět. Je jich tolik, až se diví, že do sebe nenarážejí...No jo, New York...
Ale on zůstal sám...
A tak vezme do ruky alespoň propisku a na první nalezený cár papíru napíše příběh, který začíná slovy "Před dokořán otevřeným oknem..."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.