Dej mi ruku, zavři oči... Povedu Tě

4. července 2008 v 20:14 | Miriabel |  příběhy
* "Zavři oči. Přestaň na chvilku myslet a jenom poslouchej. Budu Ti vyprávět příběh plný radosti, štěstí, lásky, naplněných přání..."
+ "Ale já chci slyšet o životě."
* "Zajímá tě povídání o závisti, nenávisti, smutku, slzách, nenaplněných snech?"
+ "Chtěl bych se mít krásně, zažít opravdovou lásku, přátelství, nebaví mne snít, ale žít své sny..."
* "Tak pojď, podej mi ruku a poletíme společně... Za láskou a štěstím."
+ "Ale kam?"
* "Do nebe."
+ "Neznám cestu..."
* "Povedu tě..."
Stačil pouhý krok, možná jsou v nebi a možná taky ne. Byli zbabělí? Nechtěli hledat a nebo hledali špatně? Opravdu na světě není nic pozitivního? Fakt se opravdová nesobecká láska a důvěra musí hledat jinde?

Nebojte, nemyslím si, že sebevražda je nějakou cestou nebo řešením. Jenom jsem se tak zamyslela, jaké to může být, co by k tomu mohlo lidi vést...
Já si myslím, že je vždycky nějaká jiná cesta a každý problém se dá řešit, dokud máme možnost žít. Na definitivní konec je totiž čas vždycky a taky by mi připadalo nevděčné ukončit něco, čemu jsem sama nedala počátek...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.