Část života jedné z mnoha...

4. července 2008 v 20:16 | Miriabel |  příběhy
Pokusila jsem se vám přiblížit myšlení dívky trpící anorexií... tak čtěte. Chtěla bych upozornit, že celý příběh je vymyšlený, jenom jsem se trochu inspirovala reálným zážitkem.

Na posteli leží dívka a přemýšlí nad tím, jak je možné, že vůbec nehubne. Už přece nejí sladkosti ani žádná tučná jídla, ale nic nepomáhá. Pořád váží těch 62 kg na 170 cm. Myslí si, že kvůli tomu nemá kluka, že váha je jedinou příčinou. Nevidí nic jiného, jenom "tlustá" stehna a "špeky" na břiše. Chtěla by vážit 55 kg, ano, 55 a pak to bude super, bude nádherná a konečně si jí někdo všimne.
Jmenuje se Alice.
Další den si do školy oblékla zase široké kalhoty a mikinu. Takhle je to v pohodě a nikdo neuvidí to tlusté hroší tělo. Alici vůbec nezajímá, co berou v matice, zase tomu nerozumí, ale už to neřeší. Co je jedna pětka? A kolik by jich obětovala jenom proto, aby zhubla. Tisíce...Klidně, je jí volné, jestli propadne nebo co se s ní vlastně stane. Hlavně zhubnout, zhubnout, ZHUBNOUT.
"Kdo půjde dneska na bazén?," ptá se Vojta a druzí se začnou domlouvat, ale Alice je jaksi mimo. Lidi se s ní pomalu přestávají bavit, protože je nějaká divná. Ano, opravdu se změnila. Ale to je jedno, až zhubne, bude to určitě lepší, všichni o ni najednou budou stát a každý se s ní bude bavit. Najednou se stane oblíbenou a bude středem pozornosti.
Přijde k ní Andrea, její nejlepší kamarádka, ta jediná se ještě pokouší vyvést kamarádku z věčných depresí, ale netuší, že tohle už nepomůže... "Nešla bys alespoň někam? Ať pořád nesedíš doma? Když na bazén asi nepůjdeš..." Ale Alice se vymluví. Nemá už na to náladu. Chce být doma, jít běhat, skákat přes švihadlo a přemýšlet nad kaloriemi. Musí si ještě na netu sehnat nějaké tabulky kilojaulů.
Kdyby tohle tušili právě teď rodiče, možná by s tím něco udělali, ALE... Co všechno je ještě potká...
Ale neví a proto Alice zase skáče přes švihadlo a pomalu jí jenom dvaceti procentní sýry, bílé jogurty, ovoce a zeleninu, černý chleba a když si chce vzít něco dobrého a "zhřešit" sáhne po chlebu normálním . Jí do pěti hodin a porce se snaží pořád snižovat. Chodí plavat a běhat, každý den cvičí, skáče přes švihadlo. Někdo tomu říká zdravý životní styl... Někdo pomalá cesta do hrobu. Hubne, nakonec dosáhne svých 55 kilo, docela drastickou dietou, ale povede se. Spolužačky ji pořád chválí a závidí. Kluci nic nepoznali...Asi by měla zhubnout více? Nebo ani ne, ale hlavně by měla jíst méně, aby se tato váha udržela.
Pak přijde společný oběd. "Proč to nejíš? Jsi hloupá. Poslední dobou nejíš nic. Podívej, jak vypadáš... Normálně začni jíst a na všechno kašli."
A tak něco sní a něco poprvé hodí do papírové kapesníku schovaného v ruce. Má výčitky svědomí, ale jinak by to nešlo. Porušila by dietu! Vyhazování jídla se stane pravidlem. Jakousi obranou před rodiči, aby ji nechali být. Aby se do ní konečně přestali starat a ona mohla mít sama kontrolu nad tím, co sní a nesní. Vždyť o tom tolik ví, tolik si toho přečetla. Je stokrát chytřejší než oni.
Už se neváží, je to stejně zbytečné. Ona je vlastně v pohodě, není nemocná, jak ji pořád rodiče předkládají. Nejí jenom sladkosti a to je normální, ne? No, tak ještě omezuje tučná jídla, ale to dělá každá druhá holka, která chce být hezká. Už si ani neuvědomuje, že jídlo většinou vyhazuje. Má pomalu výčitky svědomí i z toho, co vůbec nesnědla. Ano, občas ji hryže svědomí, večer před spaním. Když si uvědomí ty popraskané ruce, ztrátu menstruace, nehojící se rány a věčně obité nohy s jakýchkoli bot. Šílené množství vypadnutých vlasů a taková nezdravá barva pleti. Co na tom, že byla vždycky opálená a přece jenom byl ten obličej hezčí. Ale to břicho, ach jo...
Všechno se točí jenom kolem jídla, nic jiného Alici nezajímá. Pomalu se nebaví s nikým, stává se z ní někdo úplně jiný. Někdy jí úplně vypne mozek a ona nemůže doříct větu. Co se to děje???
Pak dostanou věci rychlý spád...Každodenní hádky s rodiči kvůli jídla a o něm. Nenávidí je. Jak moc je nenávidí! Pak Alici vezmou k doktorce a ta zjistí, že její tělo už dlouho nefunguje, jak má. Zastavený růst a pár viditelných znaků není nic proti tomu, co se děje uvnitř. Alice už ani nedokáže myslet...Její diagnóza zní mentální anorexie. Chtěla jenom ubrat pár kilo a najednou ji posílají na psychiatrii. Pořád to nechápe. Jí přece dost. Začnou padat otázky typu kolik váží, ale její poznámce o 58 kg nikdo nevěří. Jak taky, když váží nějakých 45? Nedávno se vážila, no, možná to bylo dřív... Neví... Nedokáže myslet.
Rodiče jsou touto informací zdrcení. Nechápou, proč se to mohlo stát zrovna jejich dceři. Měli s ní přece takové plány, měla sportovat, mít dobré známky a později jít na vysokou školu...
A ona zase nerozumí jim. Jako by všichni mluvili cizí řečí. Vždyť taky jim se chtěla zavděčit... Pořád poslouchala poznámky ať nejí tolik sladkého a sportuje. Taky se chtěla líbit svému klukovi, kterému se štíhlé holky líbí. Proč to najednou nikoho nezajímá a pro všechny je tou špatnou ona???
Už je ale asi na všechno pozdě, anebo ne? Případná cesta k uzdravení by byla dlouhá a možná nekonečná...
A něco už vrátit nikdy nepůjde...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.