O vztazích

Čtvrtek v 13:37 | miriabel |  oblíbené
"Je to takový divný pocit, že nevím, s kým nakonec budu žít a tak, " stěžovala jsem si kamarádce.
"Ani ve vztazích, v manželství taky ne, nemáš jistotu, co bude zítra. U žádných vztahů s lidmi nevíš, jak nakonec dopadnou. Dneska zadaní mohou být zítra single a naopak."

"Bojím se, že se pohádáme, že to přestane být tak krásné. Nebo co hůř, skončí to..."
"Ale když se pohádáte nebo to skončí, bude tomu tak pro to, že tě na něm něco bude štvát a přestaneš chtít, aby to pokračovalo, ty sama. Už nebudeš cítit to samé, co cítíš teď a nebude tě to to tolik mrzet."

"Ve vztahu se musíte od rána smát. I malým nesnázím. Abyste byli připraveni zvládnout v klidu ty velké. Nebuď s tím, s kým ráno vstaneš a není ani trochu sranda hned po probuzení."

 

Přítomnost se rázem mění v minulost. Představy a přání minulých dní jsou dnes přítomností. Pastelové plány budoucnosti se v následujících dnech promění v „nyní“, byť třeba chytí jiný odstín barevného spektra, než jsme si malovali.

Úterý v 13:29 | miriabel |  oblíbené
"Připadá mi, že se život skládá ze tří částí: ze strhující a obvykle příjemné přítomnosti, jež se od minuty k minutě s fatální rychlostí řítí vpřed; z budoucnosti, nejasné a nejisté, do níž si člověk může dělat nepočítaně zajímavých plánů, čím divočejších a nepravděpodobnějších, tím lépe, protože - ono stejně nebude nic dopadat tak, jak předpokládáte - si navíc můžete užít radosti z plánování; a za třetí se život skládá z minulosti, ze vzpomínek a skutečností, které jsou člověku základem přítomnosti a které se mu náhle připomenou nějakou vůní, tvarem kopce, dávnou písní - nějakou maličkostí, takže se zvláštní a naprosto nevysvětlitelnou radostí zčistajasna řekne: "Vzpomínám si..."
CHRISTIE, A. Vlastní životopis. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1987, s. 8.





První láska na celý život?

13. července 2016 v 23:45 | miriabel |  názory
Chodila jsem do 4. třídy základní školy. Rodiče mi tenkrát řekli: "Pokud chceš panenku BABY born, musíš začít chodit do náboženství." Tenkrát to byla úplná novinka, každá holka ji chtěla mít.
Chodila jsem do náboženství nakonec několik let. Potkala jsem tam spoustu fajných lidí. Bavilo mě chodit na mše. Byla jsem na nich každou neděli a už jsem za to ani žádnou panenku nechtěla. Dokonce jsem přemluvila faráře, abych mohla jít ke svatému přijímání, přestože moje mamka nebyla ani pokřtěná a rodiče neměli svatbu v kostele. Morálku, o které jsme se v náboženství hlavně učili, jsem začala chápat jako automatickou součást svého života. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla žít jinak. V té době se mi taky zformoval názor na partnerské vztahy. Nepřipouštěla jsem si, že bych mohla mít kdy více partnerů, že bych se mohla kdy s někým milovat před svatbou. Chtěla jsem to takhle, protože jsem viděla, že tento model v mnoha rodinách funguje a zdálo se mi to správné, čisté, morální, hygienické. :)

Můj pohled na lásku ještě před dvěma lety zachycuje celkem podrobně tento článek.

Opravdu jsem se snažila udržet si svou první lásku. Moc jsem si přála, aby nám to vydrželo až do smrti. Vlastně mě ani nikdy nenapadlo, že by to mohlo být jinak. I proto tolik bolelo, když končila...

Na první milování jsme do svatby nečekali, protože přicházela (ze stěžejního důvodu) v úvahu až za několik let. Pravdou ale je, že jsme se tak pro mne stali neoddělitelnými. Navždy spolu spjati. Myslela jsem, že čím déle budu na první milování čekat, tím menší je pravděpodobnost, že se ve výběru partnera spletu.

Další články