Vypust strach

25. dubna 2017 v 1:23 | miriabel |  miriabel
Nahrejes jehlu, vydezinfikujes ji... vpich jemne zasimra. Klikata cesticka tekouci krve si pomalu razi cestu nahou strupatou kuzi. Strachy a bolesti se pro ted rozplyvaji. Zustava jen prijemny pocit z jasne cervene tekutiny.

Chces vic. Dyl. A tak to udelas podruhe. A znova.

Ostris na ten maly kousek tela, clona 1,8. Starosti vsednich dni nechavas v pozadi.

Bojis se leta, protoze odhaluje nohy.
Strupy se hoji rychle, hnisave rany sakra pomalu.

Nekdy jdes radeji spat. Ze sna te budi zimnice z nocnich mur zhmotnujicich tve zhyperbolizovane strachy.

Nechces to delat a nakonec i chvili vydrzis, a pak se pristihnes, jak si ve stresu trhas rasy, protoze rvani vlasu a oboci uz davno neboli...

Nevim, kdy dospeju, kdy s tim skoncim.

Do zrcadla se radeji uz nedivam. Mam strach, ze to jednou nekdo pozna.

//sebeposkozovani//

Bylo mi 16, kdyz jsem to udelala poprve. Sedela jsem v pokojicku na zemi, hrozne smutna z kluka, co jsem ho tenkrat desne milovala (a dalsich x let potom taky). Chtela jsem, aby se mnou zustal naporad. A tak jsem to udelala... vyrezala jsem si na koleno prvni pismenko jeho krestniho jmena. A. Chtela jsem si jej vytetovat, ale z rany teklo tolik krve, ze jsem se do ni vlit inkoust neodvazila.

Byla to nerozvaznost. Chyba. Kdybych mohla vratit cas, nikdy bych to neudelala.
Protoze... Ten pocit, co prisel po vyse popsanem riznuti, ve mne zustal dodnes. Byl... uklidnujici, chladny, oprostujici od vsech pozemskych problemu.

Nerezu se. Nikdy jsem to potom uz neudelala. Picham se jehlou. Trham si vlasy a oboci, nekdy rasy.

Pomaha mi to... jsem pak silnejsi.

Nezkousejte to. Nedelejte to. Nic vam to neprinese.


Klidni budte proste sami od sebe.
 

Hobití městečko a velký míšan

5. dubna 2017 v 22:35 | miriabel |  deníček
Když jsem četla Hobita, představovala jsem si Hobitín podobně jako Vysočinu. Hluboké lesy, malebné kopečky, louky plné pestrobarevných květin, co sahají až za horizont.

Nikdy mě nepřestane bavit dívat se na ni, jak je nádherná - pohádková. V neděli jsem ji poprvé viděla shora a zabolelo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že ji vidím z daného pohledu právě proto, že ji pomalu opouštím.

Kdo ví, na jak dlouho to bude tentokrát...
---
Zdroj: Facebook.com

Když mi tenhle obrázek poslala kamarádka v den, kdy skončil můj první vztah, připadal mi hrozně naivní, t r a p n ý. A dneska... když si promítnu v hlavě, jak žiji dnes ve srovnání s tehdejšími dny, říkám si, že možná měl něco do sebe.

Někteří míšani odcházejí sami. Ti, co je vystřídají, nemusí být zákonitě větší, ale... jsou prostě lepší. Ten můj nový míšan je pořád ještě hodně "brand new", zabalený v krabici a průhledné fólii. Každé ráno mám po probuzení pocit, jako když jsem byla malá a rodiče mi předcházející den koupili novou hračku. Drahou, o které jsem dlouho snila, a přitom si stejně myslela, že ji nikdy nedostanu.
---
Jela jsem zrovna po dálnici, když jsem si vzpomněla, že mi před 2 hodinami pípal mobil.
Zastavila jsem na pumpě a na obrazovce zářila bílým písmem na zeleném pozadí dvě nejkrásnější slova. Ta, která jsem myslela, že už je od něj nikdy neuslyším.
V prvních pár sekundách jsem si myslela, že jsem se někdě vybourala, nevšimla jsem si toho a jsem v nebi. Pak jsem dostala strach, že se něco pokazí, že tohle si prostě nezasloužím...

Kdysi dávno jsem psala článek o tom, že se láska nedá vynutit. A víte Vy co? Evidentně si ji nemusíme ani zasloužit. Naopak. Dělala jsem všechno pro to, abych ji zničila... stejně se mi to nepovedlo.

Díky Bohu.

A tak mám přítele, kterého si absolutně nezasloužím. Mnohem chytřejšího, zodpovědnějšího a dospělejšího, než jsem já sama. Už jsem mu tolikrát ublížila a on byl v těch nejhorších chvílích stejně vždycky se mnou. A díky tomu, jaký je, i v těch nejpěknějších.

Dlouho jsem se to bála napsat na papír (pozn.: když jsem psala blog, neměla jsem u sebe PC, psala jsem jej proto prvně do bloku), někomu o tom povědět nebo se nad tím vůbec zamyslet, že ten křehký cit naruším... ale nechci tu mít jen smutné články.

S kýmkoli jsem jej kdy srovnala, vyhrál. Pokaždé.

Střípky pěkných chvil

19. března 2017 v 20:11 | miriabel |  deníček
1.) Poslední dny jsou děsně hektické. Nestíhám už ani bazény. A ani na ně nemám sílu, popravdě. Hrozně ráda vzpomínám na období v lednu a v únoru, kdy jsem chodila plavat skoro každý den. Představovala jsem si, že jsem v nebi a lidi pod vodou jsou kolem mě poletující duše a andílci. Pod vodou vypadá s trochou fantasie každý jako zmatená entita vznášející se kdesi v oblacích.

2.) Včera byla první sobota po dlouhé době, co jsem byla doma. Šíleně jsem se na ni těšila už od večera té minulé. Jenže mě nějak zklamalo tělo. Prášky z lékárny koupené na poslední chvíli nezaúčinkovaly hned. Ibalgin není všelék. Bohužel.
A tak jsem jenom ležela, koukala se z okna na - navzdory předpovědi - krásný den, chvílema spala, chvílema se snažila na nic nemyslet. Zuřila jsem, ale zimnice a bolesti mě ven pustily jen na chvilku...
Nakonec jsem šla v devět večer nakupovat večeři po pozdním odpoledni, co jsem pila Colu a poslouchala děj Tolkienovy knihy Silmarillion a hlavně... na chvilku zapomněla na všechny stresy a problémy. Na reálný svět.
Dneska na pohovosti mi dali chemoterapeutika a musím prý zůstat týden doma.
"Když budu mít ty tepláky s tučňákama, nebudu mít už žádný důvod opouštět domov."
"Ježíš-Mariá."
Tak dík, mami. Smějící se


3.) Minulý víkend, ač byl až moc reálný, byl hrozně krásný. Po půl roce jsem byla zase v Moravském krasu, tentokrát s jiným kamarádem než v létě. Sice jsme nestihli jít do žádné jeskyně, ale to je jedno, už jsem stejně - krom jedné - ve všech byla.

Netroufám si hádat, jestli to byl nekonečně krásný konec nebo počátek...

Nejepičtější byl ovšem začátek toho všeho... Měli jsme se setkat na nádraží. Samozřejmě jsem tam dorazila pozdě. Jdu přímo k jeho autu a najednou si všimnu, že mi zvoní telefon.
"Kde jsi?" Ptá se.
"Na parkovišti. A Ty?"
"Na záchodě. Zamčený."
"COŽE?" nechápala jsem.
"No, někdo mě tu prostě zamknul," začínal zuřit.

Věřte mi, že než jsem o obědové pauze na malém nádraží na Jižní Moravě sehnala někoho, kdo by byl ochoten jej vysvobodit, uplynulo několik desítek minut. Velmi dlouhých minut, dovolím si tvrdit, jelikož jsem směrem od záchodových dveří slyšela neustále sílící rány, jak se můj nejšílenější kamarád snažil vyrazit dveře, ve kterých doufal, že najde něco, čím vypáčí ty, jejichž otevření by jej vysvobodilo ze zajetí.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Přesvědčila jsem jedinou ochotnou paní, co mi dala klíče. Odemkla jej, zasloužila jsem si to nejhezčí pohlazení. Zaplatil poplatek za wc, místo omluvy a uznání jejich pochybení, dostal vyčiněno za neoprávněné použití záchodu. Po menším incidentu jsme se mohli vydat vstříc nejpěknějšímu dni od půlky října minulého roku.

"Budeš o tom někomu říkat?"
"Ne. Ztratilo by to svoje kouzlo," odpověděla jsem. Neměl na mysli to uvěznění na WC.

Hrozně se bojím. Sama sebe. Toho, co si přeju. Dalšího zklamání. Bolesti.

Přála bych si, aby to mohlo být jednodušší. Ale to by asi nebyl (můj) život, kdyby byl jednoduchý.

Další články