Jsem blázen a co hůř, vím to.

1. května 2012 v 15:29 | miriabel
Byla jsem ortorektičkou a měla panický strach z éček, knedlíků, rohlíků, bílé mouky, másla a jiných nezdravých jídel.
Byla jsem anorektičkou a jedla jen zelená jablka, ledový salát, vaječné bílky, dvacetiprocentní sýry, občas maso vařené ve vodě, odstředěné mlíko, okurky, někdy papriku. Buď jsem nepila nic nebo tuny zeleného čaje slazeného trochou ice tea.
Byla jsem normální a jedla vše.
Rozzuřilo se na mě tělo a musela jsem dodržovat diety podle svých alergií. Jedla jsem vše, v čem nebyl lepek, mléko, oříšky a vajíčka.
Byla jsem makrobiotičkou, čekala hodinu před a po "normálním jídle", abych si mohla vzít ovoce. Všechno jídlo tepelně upravovala, jedla výhradně obiloviny, zeleninu a luštěniny.
Byla jsem vegankou a místo masa jedla sóju a jiné luštěniny, miso pastu, olejnatá semínka.

Mnoho lidí si myslí, že jím zdravě, že o tom něco vím. Ale opak je pravdou. O jídle vím jen to, že si s ním absolutně nevím rady. Je mi záhadou, jak vypadá normální porce, pokud mi ji někdo nenachystá. Stydím se jíst před lidma, mám strach, že se budou divit, jak může někdo, kdo vypadá jako já, vůbec jíst a ještě tolik. Nesnáším, když jím cokoli a někdo se mě ptá, proč jím zrovna tohle nebo má jinou poznámku typu: "Ty jíš nějak přehnaně zdravě." "Proč nechodíš do menzy?" Nejspíš se stále, jako malé dítě, stydím přiznat, že mám na něco alergii, protože se to něco týká nejobávanějšího tématu.
Na rozdíl od normálních lidí jídlo řeším daleko více. Pořád přemýšlím nad tím, jestli porce obsahuje dost zeleniny, bojím se, co se stane, když jakkoli odbočím od normy a nikdo mi nedovede vysvětlit, že se nestane vůbec nic. Že třeba ani nepřiberu do obludných rozměrů, neonemocním, nezmění se svět kolem mě.

Mám tendenci vše dohánět do extrémů. A v každé téhle své pochybné životní fázi jsem věřila, že se stane něco převratného, můj život se obrátí o sto osmdesát stupňů. Vkládala jsem do těchto podivných rituálů příliš nadějí na vyřešení problémů, které ale tkvěly a stále tkví v něčem úplně jiném.

Nevím, co jsem. Ale jedno je mi jasnější - jakýkoli extrémismus je škodlivý, ať už na jednu či druhou stranu. A lidé, co tohle nikdy neřešili, jsou nakonec nejen šťastnější, ale taky klidnější a zdravější.

Přála bych si s tím vším nikdy nezačít. Být normální.
Vidět někoho pít coca colu a nezleknout se i za něj, že se mu jednou rozloží kosti, zkazí si zuby, éčkama zničí žaludek a cukrem podpoří množení kvasinek v trávící soustavě. Hrozně moc.
Počet komentářů: 9
 

Zatřepetat křídly.

16. dubna 2012 v 2:05 | miriabel |  deníček
Tisickrát otevřené okýnko a tisícátá nedopsaná zpráva.
Zmuchlaný dopis s obsahem v hlavě nesčetnekrát promyšleným.
Vtíravé myšlenky po ránu a smutné opary vznášející se nad nekončícími nocemi.
Vyčpelé záblesky minulosti snoubící se spolu se zastřenou přítomností.
Představy mlhavé, letmé, téměř nevyplnitelné, i tak věčně pohádkově laděné.

Zdál se mi sen o křiklavě zelené louce rozlehlé daleko za obzor. O pravém poledni a azurové obloze, co po ní zlatavé paprsky odhaleného slunce rozsypaly třpytivě zelená smítka. O pocitu jistoty a přimknutosti navzdory rozlehlým pláním. O utišených pochybách...

Ještě dopoledne mi vydržel úsměv na rtech. Tenhle sen se nezdál být neuskutečnitelným.

Možná by na chvíli ukonejšil hluboko uvnitř kupící se sklíčenost z nenaplněných přání, nebo jen znovu poodhalil ránu za ta léta lhostejným závojem zastřenou.

Odsunula jsem záblesk snu do ústraní.

Pro jistotu. Která se stejně pomaloučku samovolně tříští v základech.

Pak nezbude nic, nebo naopak všechno?
Celý článek | Počet komentářů: 5

KÝČ

27. března 2012 v 22:14 | miriabel |  deníček
Poslední seminář mi končil ve tři čtvrte na osm a byl jedním z nejkrásnějších za posledních několik měsíců. Začal a mě svítilo do očí odpolední slunce, které s neskutečnou rychlostí v průběhu povídání si, co je největší hrozbou demokracie, zapadalo. Následně se obloha zahalila do tmavě růžové, kterou místy přerušily rozpité tmavomodré skvrny.
Večer jsem si koupila žlutou papriku a vzpomněla si na zadržovaný úsměv té mé jedné kamarádky, co o nás ostatní říkali, že jsme jako sestry, když mě ubezpečovala, že při nejhorším budu první člověk, co umřel na papriku. Taky na náš značný problém se zastávkama na znamení, když my to znamení prostě neumíme dát, a tak raději, po té, co nám několik trolejbusů ujede, jdeme pěšky na další a doufáme, že ta už bude normální.

V životě jsou chvíle, které jsou tak kýčovitě zbarvené, až je musíte milovat. A taky lidi, co onu barevnost dodají i těm nejméně výrazným okamžikům.
Počet komentářů: 10

Další články