Střípky pěkných chvil

19. března 2017 v 20:11 | miriabel |  deníček
1.) Poslední dny jsou děsně hektické. Nestíhám už ani bazény. A ani na ně nemám sílu, popravdě. Hrozně ráda vzpomínám na období v lednu a v únoru, kdy jsem chodila plavat skoro každý den. Představovala jsem si, že jsem v nebi a lidi pod vodou jsou kolem mě poletující duše a andílci. Pod vodou vypadá s trochou fantasie každý jako zmatená entita vznášející se kdesi v oblacích.

2.) Včera byla první sobota po dlouhé době, co jsem byla doma. Šíleně jsem se na ni těšila už od večera té minulé. Jenže mě nějak zklamalo tělo. Prášky z lékárny koupené na poslední chvíli nezaúčinkovaly hned. Ibalgin není všelék. Bohužel.
A tak jsem jenom ležela, koukala se z okna na - navzdory předpovědi - krásný den, chvílema spala, chvílema se snažila na nic nemyslet. Zuřila jsem, ale zimnice a bolesti mě ven pustily jen na chvilku...
Nakonec jsem šla v devět večer nakupovat večeři po pozdním odpoledni, co jsem pila Colu a poslouchala děj Tolkienovy knihy Silmarillion a hlavně... na chvilku zapomněla na všechny stresy a problémy. Na reálný svět.
Dneska na pohovosti mi dali chemoterapeutika a musím prý zůstat týden doma.
"Když budu mít ty tepláky s tučňákama, nebudu mít už žádný důvod opouštět domov."
"Ježíš-Mariá."
Tak dík, mami. Smějící se


3.) Minulý víkend, ač byl až moc reálný, byl hrozně krásný. Po půl roce jsem byla zase v Moravském krasu, tentokrát s jiným kamarádem než v létě. Sice jsme nestihli jít do žádné jeskyně, ale to je jedno, už jsem stejně - krom jedné - ve všech byla.

Netroufám si hádat, jestli to byl nekonečně krásný konec nebo počátek...

Nejepičtější byl ovšem začátek toho všeho... Měli jsme se setkat na nádraží. Samozřejmě jsem tam dorazila pozdě. Jdu přímo k jeho autu a najednou si všimnu, že mi zvoní telefon.
"Kde jsi?" Ptá se.
"Na parkovišti. A Ty?"
"Na záchodě. Zamčený."
"COŽE?" nechápala jsem.
"No, někdo mě tu prostě zamknul," začínal zuřit.

Věřte mi, že než jsem o obědové pauze na malém nádraží na Jižní Moravě sehnala někoho, kdo by byl ochoten jej vysvobodit, uplynulo několik desítek minut. Velmi dlouhých minut, dovolím si tvrdit, jelikož jsem směrem od záchodových dveří slyšela neustále sílící rány, jak se můj nejšílenější kamarád snažil vyrazit dveře, ve kterých doufal, že najde něco, čím vypáčí ty, jejichž otevření by jej vysvobodilo ze zajetí.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Přesvědčila jsem jedinou ochotnou paní, co mi dala klíče. Odemkla jej, zasloužila jsem si to nejhezčí pohlazení. Zaplatil poplatek za wc, místo omluvy a uznání jejich pochybení, dostal vyčiněno za neoprávněné použití záchodu. Po menším incidentu jsme se mohli vydat vstříc nejpěknějšímu dni od půlky října minulého roku.

"Budeš o tom někomu říkat?"
"Ne. Ztratilo by to svoje kouzlo," odpověděla jsem. Neměl na mysli to uvěznění na WC.

Hrozně se bojím. Sama sebe. Toho, co si přeju. Dalšího zklamání. Bolesti.

Přála bych si, aby to mohlo být jednodušší. Ale to by asi nebyl (můj) život, kdyby byl jednoduchý.
 

Rande

26. února 2017 v 11:51 | miriabel |  oblíbené
"Je to rande, nebo ne, Reggie?"
"Myslím, že to záleží na tom, jak to bude probíhat," odvětí. "Když vám spolu bude dobře a přijdeš domů šťastná, pak to bylo rande."
CONDON, B. Přímo do srdce. 1. vyd. Praha: nakladatelství COOBOO, 2013, s. 145. ISBN 978-80-7447-280-0.


Na chvilku v Brně

18. února 2017 v 15:31 | miriabel |  deníček
Seděly jsme vedle sebe na patníku, natažené nohy nám čouhaly do cesty. Do očí nám svítilo pichlavé odpolední slunce. Měly jsme mokro v botech od brodění se v tajícím sněhu.
Nemusely jsme ani mluvit, stačilo nám, že jsme prostě spolu. Tolik odlišné a přitom tak moc propojené. Společnou minulostí a láskou, kterou k ní asi nikdy nepřestanu cítit.
S ní nemusím přemýšlet, co budeme dělat, protože i to sezení na chodníku je jiné, než by bylo s kýmkoli jiným. Vlastně, s nikým jiným bych si na něj asi nesedla.
Je jediná, od koho si nechám říct, že piju moc ice tea. A taky je jediná, s kým se dokážu několik hodin v kuse smát.

před 9 lety na Pradědu

"Opřu se o studený kámen a rozhlédnu se kolem sebe. Mezi těmi mrtvými musí být i holky, které kdysi byly jako já a Kayla. Nejspíš si dávno před námi prožily podobné chvíle, kdy je napadaly otázky o přátelství a životě, a taky si asi říkaly, jestli to má všechno vůbec smysl. Myslím, že má. Teda aspoň doufám."
CONDON, B. Přímo do srdce. 1. vyd. Praha: nakladatelství COOBOO, 2013, s. 68. ISBN 978-80-7447-280-0.

Další články