Rozesměj Boha

8. září 2016 v 1:04 | miriabel |  deníček
Říká se takový vtip: "Chcete rozesmát Boha? Řekněte mu své plány."

Na můj život sedí tahle sranda úplně přesně.
Měla jsem plány. Budoucnost byla v mojí hlavě vykreslena do každého puntík
u. Nedokázala jsem si absolutně vůbec představit, že by mi něco nevyšlo, že by to bylo jinak.
A pak se mi jedna kamarádka svěřuje: "Potřebuju plány, kterých se džím. Bez nich si neumím představit, jak bych dovedla žít." A JÁ jsem nakonec byla ta, co jí odpověděla: "Nemít žádné plány je uklidňující. Nemáš co ztratit."

Poprvé v životě jsem se uklidnila.

Vlastně se mi roztříštily na padrť úplně všechny sny, přesto jsem šťastná.

Moje ulcerózní kolitida, o které jsem si myslela, že mne nikdy ani na chvíli neopustí, má zatím prodlouženou dovolenou. Možná právě díky tomu klidu, co se mi rozlehl po celém těle i duši.

Je paradoxní, že mi jeden vztah - jedna láska - vydržel 11 a půl let a druhý oproti tomu necelé dva měsíce. Nešlo to. Přišly okolnosti, které mne donutily zařadit zpátečku. A pak první zimnice a touha utéct. A tak jsem se vykašlala na doufání, na další šance. Protože by se to zase jen prodloužilo... o rok, dva, tři, pět...

Když někoho milujete, dáváte šance třeba celý život. Jenže ono milování se utvrzuje právě časem, společnými prožitky. A tak se utváří ležatá osmička, bez začátku, bez konce. Milujeme, protože to spolu prožíváme, ač nad mnohým zavíráme oči právě proto, že milujeme.

Přišel brekot, křik, vyčítání, vydírání, přemlouvání... A já si poprvé uvědomila, jak jsem vděčná svému prvnímu (prabývalému?) příteli, že nedělal scény. Že v noci spal. Neházel na mě svoje problémy. Potkat ho ještě někdy, řekla bych mu díky.

A tak budu mít teď zase více času psát blog a fotit a běhat svou nejoblíbenější trasu.
 

O vztazích

25. srpna 2016 v 13:37 | miriabel |  oblíbené
"Je to takový divný pocit, že nevím, s kým nakonec budu žít a tak, " stěžovala jsem si kamarádce.
"Ani ve vztazích, v manželství taky ne, nemáš jistotu, co bude zítra. U žádných vztahů s lidmi nevíš, jak nakonec dopadnou. Dneska zadaní mohou být zítra single a naopak."

"Bojím se, že se pohádáme, že to přestane být tak krásné. Nebo co hůř, skončí to..."
"Ale když se pohádáte nebo to skončí, bude tomu tak pro to, že tě na něm něco bude štvát a přestaneš chtít, aby to pokračovalo, ty sama. Už nebudeš cítit to samé, co cítíš teď a nebude tě to to tolik mrzet."

"Ve vztahu se musíte od rána smát. I malým nesnázím. Abyste byli připraveni zvládnout v klidu ty velké. Nebuď s tím, s kým ráno vstaneš a není ani trochu sranda hned po probuzení."


Přítomnost se rázem mění v minulost. Představy a přání minulých dní jsou dnes přítomností. Pastelové plány budoucnosti se v následujících dnech promění v „nyní“, byť třeba chytí jiný odstín barevného spektra, než jsme si malovali.

23. srpna 2016 v 13:29 | miriabel |  oblíbené
"Připadá mi, že se život skládá ze tří částí: ze strhující a obvykle příjemné přítomnosti, jež se od minuty k minutě s fatální rychlostí řítí vpřed; z budoucnosti, nejasné a nejisté, do níž si člověk může dělat nepočítaně zajímavých plánů, čím divočejších a nepravděpodobnějších, tím lépe, protože - ono stejně nebude nic dopadat tak, jak předpokládáte - si navíc můžete užít radosti z plánování; a za třetí se život skládá z minulosti, ze vzpomínek a skutečností, které jsou člověku základem přítomnosti a které se mu náhle připomenou nějakou vůní, tvarem kopce, dávnou písní - nějakou maličkostí, takže se zvláštní a naprosto nevysvětlitelnou radostí zčistajasna řekne: "Vzpomínám si..."
CHRISTIE, A. Vlastní životopis. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1987, s. 8.





Další články