Všechno, co bylo, ve věčnosti trvá.

29. srpna 2017 v 20:04 | miriabel |  koš
V noci se mi zdál sen o bývalém příteli.

Budeme mu říkat třeba Karkulín. Tak se jmenuje míšan, kterého mi koupil, když byl jednou na brigádě v Brně a vrátil se okolo 2. ráno.
Karkulín, protože mi připomínal - můj přítel, ne ten medvídek - stejnojmennou postavičku z knihy Astrid Lindgrenové. Karkulín lítal do okna a můj přítel do něj přicházel, oba byli stejně roztomilí, měli stejné vlasy a říkali na všechno: "To je maličkost."

Sen to byl asi smutný, smířený s realitou, že staré časy se už nevrátí. Nikdy.

Před spaním už mě trápí jiné problémy než náš rozbořený vztah, ale podvědomí se na to asi dívá jinak.
Ale proč o tom píšu? Našla jsem tady pár nikdy nezveřejněných článků, jejichž úryvky tady dám. Ne Vám, ale možná spíše sobě. Nechci, aby se ztratily v bezedné hlubině rozepsaných konceptů.

Protože... Karkulín byl a zůstane už navždycky prvním. Je tomu tak bez ohledu na to, co už po něm stihlo přijít a i na to, co teprve přijde. Svůj status si už bude držet po celý můj život.

Stal se pro mě symbolem dospívání, náctiletých nadějí, nočního snění, platonické lásky, co přešla v reálnou, čištější než lilie.
 

Zhasínáme v říši divů (nejoblíbenější úryvky, 2. část), DBC PIERRE

23. srpna 2017 v 23:05 | miriabel |  oblíbené
O společnosti
"Začalo to nápadem prodávat nám věci, které nepotřebujeme...
S každou nepotřebnou věcí, kterou si spotřebitelé koupili... se cítili větší...
Protože za to stojíte - hlásali prodejci. A ani je nenapadlo, že je to poslední možné rozhodnutí, které může civilizace učinit - podetnout nosníky veškerého pokroku a přiznat, že už se nedá nic čekat ani dělat. A hleďte: jelikož lidské chování je zcela řízeno podvědomím, spotřebitele to přesvědčilo. Opravdu za to stáli. Zasloužili si víc. Západní kulturu tahle myšlenka brzy zcela ovládla...
To, co se dělo mezi prodejci a spotřebiteli, bylo něco velkého. Bylo to soukolí a ještě mnohem víc. Mysleli si, že je to dokonalé, protože spotřebitelé byli nerozumné, kompulzivní bytosti, které věěřili všemu, co se jim řeklo. A co bylo ještě ještě lepší: byli stále hloupější a hloupější.
Prodávalo se stále více věcí.
Vlády si s masami nikdy nevěděly rady. Hlavn proto, že nejsme hloupí, ale také hlasití a nebezpečí. Celá ta myšlenka, že "za to stojíme", byla skvělým způsobem, jak nás udržet zaměstnané. Cestu vpře otevírala řízená demokracie; tačilo, aby vládci vynechal slovo řízená. A tak se vydali na své dobrodružství a medián inteligence nechali lehce poklesnout, aby se každý cítil jako doma. Nechali prodejcům volnéé ruce, a dokonce jim pomohli upravit právní význam pravdy a lží. Jakmile něco propůjčovalo dojem důležitosti, bylo jasné, že to bude vynášet.
A když to vynášelo, tak to přece musela být pravda.
Spotřeba se z výsady stala právem, povinností. Stala se důvodem, proč jsme tu. Fantaskní divadlo trhu se stalo naším folklorem, dokud sami vládci nezačali využívat ještě velkolepější podívané pro své záměry a pořádat scětové události, které by podpořily jejich nároky a posty...
Nějakou dobu to vesele klapalo. Ale nakonec jsme si my, zástupové, začali zvykat na pocit důležitosti. Chtěli jsme být ještě důležitější. A protože to, co jsme si kupovali, nebyla pravá důležitost, prodejci se najednou ocitli v nezáviděníhodné pozici. Vlastně toho moc ze svých slibů nesplnili. Ve skutečnosti většina příslibů radosti přineslajen frustraci a vztek. Krásu, moc a bezpečí získalo mnohem méně lidí, než nám zaručovali. I potom, co se začala snažit i televize a ukazovala, jak i ti nejtupější a nejzvrácenější lidé získavají moc a slávu, my, zástupové, jsme se nikam neposunuli.
A neboť jsme mimo jiné nevděční a během celých generací, co ten pokus běžel, jsme se nestali kořistí ostrovtipu, začali jsme být opět hlasití a nebezpeční. Dokonce i základní soucit zmizel, což jasně potvrdil geometrický nárust brutálních zločinů: protože když se to vezme kolem a kolem, tak v reklamách se nikdy nemluvilo o tom, že by za to stál i někdo jiný.
Vláda byla najednou v úzkých. Naivně se přidala ke skupinámm prodejců a ujišťovala nás, že za to stojíme. A my jsme najednou všechno to, za co jsme stáli, začali chtít. A chtěli jsme to sakra hned teď!
Byla to do prdele otázka základních lidskejch práv!
A zhruba v té době přestala ekonomika dělat to, co měla. Všechny ty její blíhové výmysly, dokonce i staré dobré hodnoty jako ,cenové mechanismy neviditelné ruky trhu' (pozn. pod čarou: Popravdě, ta ruka byla opravdu neviditelná, he he.) a další vtipy blouznivců a hlupáků z osmnáctého století, kteří ekonomiku pojmenovali, odhalily své do očí bijící nedostatky. A vláda, která na ty pitomosti naletěla, udělala totéž. Obchodovali jsme, jako by po nás měla přijít potopa.
A šup - přišla.
Ani všechny nové odporné způsoby smrti, ani všichni zlí teroristi nám nedokázali nahnat tolik hrůzy, abychom se znovu spojili. A tak začal velký rozklad. Prázdná skořápka mytiké konkurence nám praskla před očima, když se tradiční obchody sesunuly a udělaly místo levnějším. Vše za libru se změnilo na vše za 99 pencí, vše za 99 pencí se změnilo na vše za padesát pencí a vše za padesát pencí se proměnilo na výkupny zlata, které se prohrabovaly holými kostmi našich šatníků a hledaly zisk. Zatímco knihy s naší historií se stránku po stránce rozprodávaly na eBayi, kvalita a krása, které byly shledány subjektivními, a proto demokraticky bezcennými, byly zavrženy. Všechny hodnoty byly rozpárany, sliby zapomenuty, všechen sex byl využit, smích utracen, příze upředena a pravda pokřivena. Až se z dodávek stala logistika, z bombardování svoboda, z hranolků happy meal, ze smluv lsti - dokonce i slovo kunda bylo příliš opotřebované, než aby bylo možné se z něj radovat.
Bylo po všem.
Pokrok lidstva jednoduše není pro investory výnosná volb. Větší hrdina než Batman se nakonec neobjevil.
Na Měsíc jsme se už nikdy nevrátili.
Concorde zmizel navždy.
Elvis zůstal mrtvý.
Všechno, co zbývá ze života, je procházet se po ulicích s podmínečným propuštěním a nechat se pozorovat jako opice. Protože to je přesně to, mí milovaní, za co stojíme."
PIERRE, DBC; Zhasínáme v říši divů. 1. vyd. Praha: Plus, 2013. s. 87-91. ISBN 978-80-259-0229-5.


"Generace mého otce byla první, která se přestala starat o své starší. Táta se totiž rozhodl, že je moderní starat se sám o sebe a nenechat se zatěžovat dědovmi problémy, protože děda by to stejně nechtěl. To byl jeho moderní přístup. Až na to, že Tommy chtěl, aby se o něj někdo staral. Upadl. Zůstal ležet na boku a zmítal se jako nějaký brouk. Díval se na nás. Ale otec nám v rámci svého nového usilování o psychologické zdraví zarezervoval lístky do kina. Vždycky když jsme chodili pryč, tak se u nás stavovala jedna bývalá zdravotní sestra, kamarádka teta May, a dávala na Tommyho pozor. Když upadl, tak tam ještě nebyla.
Můj otec se podíval na hodiny, zeptal se Tommyho, jestli je v pohodě, opřel ho o postel a nechal ho tam, aby ho ta paní našla. Jinak by totiž film začal bez nás - a to by Tommy přece nechtěl. Pamatuju si, jak jsem se od dveří ještě otočil. Jeho oči nás vyprovázely. Je pravda, že v dobách, kdy v sobě ještě měl ten smích, nechtěl by, abychom si s ním dělali starosti. Ale ta doba už byla dávno pryč,
Takže se vás ptám: máme ctít přání učiněná v plné životní síle, nebo ta, která se objevují v daný okamžik, tedy i v časech tak bídných, kdy všechny naše principy odtekly pryč?"
PIERRE, DBC; Zhasínáme v říši divů. 1. vyd. Praha: Plus, 2013. s. 142-143. ISBN 978-80-259-0229-5.

Zhasínáme v říši divů (nejoblíbenější úryvky, 1. část), DBC PIERRE

22. srpna 2017 v 23:22 | miriabel |  oblíbené
"Když stoky chrlí kal a smetí
a cestu pokryl hnusný pach,
hned seběhnou se všechny děti
a dovádějí ve sračkách.
Společnost pak puká stejně:
pravda, rozum, vtip z ní crčí,
avšak v jejím bahně zřejmě
si nikdo s chutí neposkočí.
Svět bez vášní je hanbou doby,
a proto nám historie říká:
raduj se z pádu do hniloby
a ráchej se v ní - jen ať to stříká!"
PIERRE,DBC; Zhasínáme v říši divů. 1. vyd. Praha: Plus, 2013. s. 9. ISBN 978-80-259-0229-5.

"Pro mou situaci neexistuje pojmenování. Zaprvé proto, že jsem se rozhodl zabít. A taky kvůli téhle myšlence: nemusím to udělat hned.
Šup - projdu dvířky. Je to limbus.
Už nikdy nemusím zvedat telefony nebo platit účty. Na mé schopnosti splácet už nezáleží. Na obavách a nutkáních už nezáleží..."
PIERRE,DBC; Zhasínáme v říši divů. 1. vyd. Praha: Plus, 2013. s. 13. ISBN 978-80-259-0229-5.

"...nikdo není rád, když musí opustit večírek ještě před koncem a slyšet za sebou smích ze sálu. Smrt musí být přesně takovýhle pocit. Ale já si tak vůbec nepřipadám; protože večírek už skončil. Lahve jsou prázdné. Sudy už plivou jen pěnu. Za námi je naše říše nakupování v posledních záchvěvech smrtelného zápasu. Sbohem volné trhy, sbohem smluvní podmínky, čau umělý smíchu... Poslední hýřilové jsou ta spodina, kterou potkáte na každé akci zdarma a která teď zvrací brambůrky a víno. Nepřepadá mě lítost, ale pýcha, že jsem zjistil stav věcí a odporoučel se v pravý čas. Tak adieu, dnešku, adieu (pozn. pod čarou: Ano, je konec: zisk tuhle hru vyhrál, ale podobně jako infekce zabil hostitele. Hostitel jsme byli my. Kvalita vymřela, protože jsme se vzdali práva filtrovat svá vlastní rozhodnutí; filtrem všech rozhodnutí se stal zisk. Infekce si našla každého lidského příjemce, navázala se na každou bílkovinu existence a dosucha je vysála, aby přiživila korporátní nádory imunizované vůči nám vládou. Teď je z hostitele mrtvola a z trhu bakteriální biokatalyzátor...)
Další příležitost prokázat, že jsme schopni sebeovládání, a tedy i hodni svobody, je pryč. Hluboko uvnitř to dobře víme; už víc než deset let si jen ohříváme minulost a velebíme našich sto nejlepších okamžiků pořád dokola, jako když se staří lidé probírají snímky ze svých skotačivých let a nevědomky se loučí.
Teď sledujte, jak se v říši divů zhasnou světla."
PIERRE,DBC; Zhasínáme v říši divů. 1. vyd. Praha: Plus, 2013. s. 15. ISBN 978-80-259-0229-5.

"Konečně pochopím krásu peněz: povznášejí život k modré obloze, vysoko nad mraky smluvních podmínek. Neznají žádné smluvní podmínky kromě jediné: mít..."
PIERRE,DBC; Zhasínáme v říši divů. 1. vyd. Praha: Plus, 2013. s. 53-54. ISBN 978-80-259-0229-5.

"Není to struktura, ale anti-struktura. Nesměřuje k určitému konci, ale vznáší se nad nekonečnou přítomností a sklízí přísun bezmocných lidských impulsů. Nebuduje žádnou bezpečnou budoucnost, nezanechává žádná velkolepá díla, nepřipravuje nikoho na cestu před námi. A proč by to taky dělal? Nepochodujeme věkem civilizace, ale vznášíme se mezi Windows XP a Windows 7 a šlapeme vodu."
PIERRE,DBC; Zhasínáme v říši divů. 1. vyd. Praha: Plus, 2013. s. 54. ISBN 978-80-259-0229-5.

Další články